Zbavit se zaměstnance je v Česku těžké. A je vlastně jedno, zda ho firma nepotřebuje, musí omezovat stavy, nebo jde o lempla. Výpovědní lhůta běží nejméně dva měsíce a ve většině případů pak náleží propuštěnému odstupné ve výši třech platů (pokud si odpracoval alespoň dva roky). Jde o drahý a zdlouhavý postup. Nic by na tom nezměnil ani nový institut výpovědi bez udání důvodu. Jen by zvýšil firmám náklady. Odcházející pracovník by si ale výrazně polepšil. Mnozí tvrdí, že jde o asociální nápad. Spíše je k ničemu.
Kritici formálně snazších výpovědí vycházejí z nesmyslného postulátu, že zaměstnanecké místa existují sama od sebe bez ohledu na ekonomické podmínky a je pouze třeba je ochránit před „zlými“ podnikateli. Tento absurdní nesmysl v nás přežívá z dob komunismu. Tehdy se dokola opakovalo „nejsou lidi“. Tohle okřídlené rčení ovšem nevycházelo z toho, že by snad práce rostla jako ovoce na stromě, ale že „reálný“ socialismus byl zoufale neefektivní. Aby kapitalismus nedopadl stejně, musí existovat nějaká pracovní mobilita.
Pravda, socialistické manýry se po válce rozšířily po celém kontinentu. Někde je „ochrana“ zaměstnanců před zaměstnavateli ještě vyšší než u nás. Což vede k rigidnímu trhu práce, nižší efektivitě a často nemožnosti mladých lidí sehnat práci. Protože ti, kteří přišli před nimi, na nich sedí „na furt“ a firmy si dobře rozmyslí, než někoho přijmou, neboť vědí, že v případě potřeby se ho těžko zbaví. Popřípadě existují dlouhé lhůty, než nováček dostane „definitivu“ – a když se propouští, tak takřka výhradně z řad těchto nešťastníků.
U nás je to se „zatuhlostí“ pracovních předpisů lepší než třeba ve Francii, ale daleko horší, než ve Spojených státech. Tam když vás nechtějí, prostě bez dalších řečí jdete a na cestu dostanete obvykle dvou týdenní výdělek. Ovšem víte, že za rohem na vás čeká jiná příležitost. Podnikatelé se nebojí najímat a investovat, protože trh práce (stejně jako ten kapitálový) je liberalizovaný. Ne každý uspěje, ale celkově díky skutečnému kapitalismu ekonomika roste rychleji, produkuje více pracovních míst a nabízí vyšší výdělky.
Víme, jak to u nás dnes vypadá. Prakticky všichni pracují, leč za malé peníze a s nízkou přidanou hodnotou. Neboli do značné míry stagnujeme. To má řadu důvodů spočívajících v nedostatku investic, bytů, odborníků, či v šílené byrokracii. Zákoník práce se řadí do té poslední škatulky. Díky bohu, tzv. flexi novela s tím trochu pohne – na čemž se zcela mimořádně shodla vláda s opozicí. Snaha posunout liberalizaci dál výpovědí bez udání důvodu ovšem už narazila. Na co? Právě na onen hluboko zažraný socialismus.
V zásadě v tom ODS a TOP 09 zůstaly samy. Opoziční politici, tedy ANO, SPD a Piráti, Starostové, ale i lidovci, kteří jsou třetí stranou koalice SPOLU, říkají rázné „NE!“. Bojí se, že „výpověď bez udání důvodu“ českým uším blbě zní a snadno se na ni napasují bolševické resentimenty o „hnusných sobcích“ továrnících? Nebo si vážně myslí, že ten návrh je asociální? Ať jde o cokoli, prokazují nejen nepochopení ekonomických principů, ale sami se chovají asociálně, když zaměstnancům nedopřejí možnost dostat štědré odchodné.
Nyní se to má tak, že pokud vás zaměstnanec neokrade, nezaviní velkou škodu, nebo někoho nezabije, není možné s ním okamžitě ukončit pracovní poměr. Tak daleko by ani nikdo nešel, přeci jen evropská tradice je jiná než americká. Takže běží výpovědní lhůta minimálně dva měsíce, ať už krachujete, provádíte reorganizaci, nebo se zaměstnanec stal nepotřebným z jiného důvodu – třeba že s jeho výkony nejste spokojeni. No, a pak následuje ono odchodné ve výši trojnásobku mzdy.
Fakticky to znamená, že musíte vydat alespoň pětinásobek měsíční odměny za někoho, koho už nechcete, či nepotřebujete. Pokud je neschopný, nebo lenoch a zároveň nepřistoupí na vámi nabízenou dohodu (normální člověk to vezme, leč ne každý je normální), budete nuceni ho buzerovat a otravovat mu život, abyste měli důkaz, že pracuje špatně a že nedostatky nechtěl nebo neuměl napravit. Jinak se ho nezbavíte vůbec – a takto mu nebudete muset platit odstupné. Je to nedůstojné a pro obě strany většinou nepříjemné.
Výpověď bez udání důvodu je civilizovaný nástroj, jak se rozejít bez trápení a navíc je to pro zaměstnance finančně výhodné. Ovšem překladatelé to – ve zřejmé obavě z kritiky „zleva“ – poněkud přehnali. Jednak v zákoně nechali onu dvouměsíční výpovědní lhůtu, která ovšem v tomto případě nedává žádný smysl, jednak navrhli rovnou šestiměsíční odchodné. To tedy nevím, jak by se tímto pracovní trh měl nějak zpružnit? Místo pěti mezd by vás to stálo osm a dva měsíce byste museli živit totálně demotivovaného člověka.
Dávalo by ještě nějakou logiku, kdyby nová úprava říkala: tady máte na dřevo šest výplat, na shledanou a hodně štěstí. Pro firmu by se celkové náklady zvedly jen o jednu mzdu a získala by dva měsíce navíc, kdy už by mohla mít pracovníka, o kterého stojí a který přinese patřičnou přidanou hodnotu. Nepotřebný zaměstnanec by kromě měsíčního výdělku navíc získal peníze hned, aniž by se ještě nějakou dobu trápil v podniku, kde ho nechtějí (pravda, to by šlo zařídit i dohodou, ale té se ne vždy podaří dosáhnout).
Pozměňovací návrh nejspíše neprojde. Což nakonec není až tak velká škoda, jak by se mohlo zdát. V této formě by zřejmě nešlo o až tak moc využívané ustanovení. Pro firmy by to bylo drahé a neušetřily by ani žádný čas. Asi by se dále snažily hlavně o odchody dohodou. Mezi slušnými lidmi to je možné vždy, i bez paragrafů. Budiž nám to vše poučením, jak moc je těžké pohnout se socialistickým molochem zvaným pracovní právo, a to i jen o malý kousek. „Flexinovela“ přináší jistý impuls. Ale je třeba do toho „říznout“ mnohem víc.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
