V těchto dnech se ministr financí Zbyněk Stanjura opět vyjádřil pro zrušení minimálních mzdových tarifů. Vzhledem k tomu, že se okolo tohoto institutu kupí nejrůznější informace a dezinformace myslím, že trochu reálného pohledu by nemuselo škodit.
Při přetahování o minimální tarify se objevuje ze strany zástupců státu a podnikatelů výhrada, že tento institut nemají kromě nás a Slovenska nikde v Evropě. Proto někteří členové současné vlády i tripartity navrhují tento údajně nepotřebný institut zrušit. K tomuto „neprůstřelnému“ tvrzení je podle mne nutné uvést dvě zásadní poznámky uvádějící věc na pravou míru.
Poznámka první – minimální mzdové tarify ve skutečnosti plní, lépe řečeno suplují úlohu, kterou by měla plnit minimální mzda. Tedy pokud by byla provázána se skutečným mzdovým vývojem České republiky. Což není. Tak zásadní oddělení minimálních mezd od reálného mzdového vývoje není kromě ČR nikde jinde – snad kromě Slovenska – i když ani tam to není tolik. Tato nefunkční pozice minimální mzdy souvisí se způsobem ekonomické transformace na počátku 90. let v tehdejším Československu. To, že minimální mzda při extrémních cenových nárůstech na počátku transformace zůstala stát a v realitě se naprosto odtrhla jak od mzdového vývoje, tak i od svého sociálního poslání, je realitou. Minimální mzda prostě svou úlohu, pro kterou byla kdysi vytvořena – to znamená, aby umožnila pracujícím pobírajícím minimální mzdu a jejich rodinám přežít – prostě neplnila, neplní a plnit nemůže. Dnes je to spíše nástroj zneužívaný k fixaci velmi nízkých mezd „dotovaných“ státem. To, že je úroveň minimální mzdy dlouhodobě nižší než životní minimum pro pracujícího jednotlivce, mluví za vše.
Poznámka druhá – sociální role minimálních mzdových tarifů (mimochodem vzhledem ke kvalifikační úrovni osob, kterých se dotýkají nikterak přehnaná) je v podstatě zrcadlovým odrazem zoufale nízké minimální mzdy. Nutno však říci, že minimální mzdové tarify tuto svou sociální úlohu hrají jaksi mimoděk, „zděděně“. Důvod proč byly vytvořeny byl totiž úplně jiný.
Byla to ochrana veřejných financí před masívním zneužíváním extrémně nízké minimální mzdy k minimalizaci daňových a pojistných plateb na sociální a zdravotní pojištění. A nevymyslel je žádný „postsocialistický škůdce“. Systém minimálních mzdových tarifů z dost dobrých důvodů zavedla v roce 1993 nařízením vlády číslo 333/1993 Sb. pravicová koaliční vláda ODS pod vedením Václava Klause! Mimochodem rozpočtové riziko, které platilo před třiceti lety, platí i dnes. Je proto neuvěřitelným paradoxem, že se do role hlavního odpůrce minimálních mzdových tarifů sám a bez donucení postavil ministr Stanjura. Tedy ministr financí strany, která před 30. lety systém minimálních mzdových tarifů z dost dobrých důvodů navrhla a prosadila.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Fassmann
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
Martin Fassmann
Vystudoval národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. Po absolvování studia do roku 1992 pracoval na Federálním ministerstvu hospodářství. V polovině roku 1992 odešel na odborovou ústřednu kde působí dosud ve funkci hlavního ekonoma. V průběhu let 1998 –2021 zastával funkci ekonomického poradce pro hospodářskou politiku a veřejné finance pěti předsedů vlád a celé řady dalších vládních činitelů (místopředsedů vlády pro hospodářskou politiku, ministrů práce a sociálních věcí, ministrů financí a zdravotnictví). V letech 2014- 2017 poradce předsedy Rozpočtového výboru Parlamentu ČR. V letech 2005 a 2012 – auditor, člen skupiny expertů při ČSÚ pro audit indexu spotřebitelských cen. Člen dozorčí rady Komerční banky as. (1999-2001), místopředseda výboru pro finance a audit DR Českého Telecomu a.s. (2004-2005), předseda skupiny pro finance a Výboru pro audit Správní rady VZP (2006-2015), člen dozorčí rady Pojišťovny VZP zodpovědný za audit pojišťovny, člen rozkladové komise pro oblast veřejných zakázek ÚOHS Je autorem a spoluautorem více než pěti set odborných článků a studií z oblasti makroekonomických a sociálních analýz z nichž řada byla publikována i v zahraničí (Itálie, Rakousko, SRN, Belgie, Švýcarsko, Velká Británie a USA). Má za sebou desítky rozhovorů v tištěných i elektronických médiích. Zúčastnil se též řady analytických prací organizovaných mezinárodními institucemi – Dětským fondem OSN (UNICEF), Mezinárodní organizací práce (ILO) či Evropskou komisí.
