Schmarcz: Je Babiš dobrý boxer? Kreslení bubáků na zeď, jak se prý budeme mít špatně, je hloupé a nebezpečné

Jistě, je nejen právem, ale i úkolem těch, kteří nejsou u moci, aby kritizovali vládu. Jenomže v tomhle případě jednak přicházejí ANO a SPD s křížkem po funuse, respektive po inflaci, jednak je krajně nezodpovědné strašit občany více než je zdrávo a než odpovídá realitě. Autoři těchto poděšených výkřiků se ztrapní a navíc způsobí zbytečné škody.

Inflace se v podstatě zastavila, to je prostě fakt. Letos už máme zvyšování cen de facto za sebou, událo se totiž k prvnímu lednu, kdy se pravidelně zvyšují ceny zboží a služeb, a to i v letech stability a prosperity. Ostatně bylo tomu tak i loni, tedy v roce, který nám opozice líčí jako dvanáct měsíců hrůzy. Ve skutečnosti došlo ke zlomu, kdy poslední měsíce roku už nerostly ceny, zato se začaly zvedat reálné mzdy. Jistě, není to žádná hitparáda a většina lidí zatím na svých peněženkách nepocítila zlepšení. Nicméně otočil se trend.

Česká národní banka (ČNB), ekonomičtí analytici, průmysl i bankovní asociace očekávají prudké zabrzdění inflace. Nejméně optimistické je ministerstvo financí, které ji stále vidí kolem tří procent. Ovšem v roce 2022 šlo o pětkrát vyšší číslo a loni skoro o jedenáct procent. Což je dáno vývojem na počátku roku, na jeho konci už meziměsíční zdražování dosáhlo pouhých 0,1%, tedy stejně jako v roce 2018, kdy se inflace udržela na úrovni dvou procent, což je dlouhodobý cíl centrální banky.

Důležitější než index nominálních cen je ovšem vývoj reálných mezd. A ty už by měly konečně růst. Zatímco v roce 2022 jsme zažili jejich propad o 7,5 procenta. Což je hodně – ale stále jen polovina hodnoty inflace. Nejde totiž o to, kolik co stojí, ale jaké mají lidé příjmy. Dnes je přece také „dráž“, než za totality, ale protože mzdy vrostly na patnáctinásobek, máme se ve skutečnosti lépe. Jde tedy o to, jak nás platí a zda tímto předbíháme zvyšování cen, či za ním zaostáváme. Loni jsme stále ještě ztráceli zhruba procento.

Jak řečeno, v posledním kvartále 2023 se již reálné mzdy zvýšily (byť za celý rok šlo o snížení) a tento lepší vývoj má pokračovat i letos. Spolu s tím, že se má ekonomika vrátit k růstu, jde o tři zásadně dobrá čísla: daleko nižší inflace, opětné zvyšování (průměrné) životní úrovně a větší výkon hospodářství. Tohle jistě každý rád uslyší. Tedy mimo stranické centrály ANO a SPD. Tam se radovat nebudou. Neboť spekulovali na další zhoršení situace a investovali do toho značný politický kapitál. Nyní jim hrozí, že ho odepíší.

Je stále třeba opakovat, že podle dostupných dat nastávají lepší časy (pokud se tedy něco nesemele, ať ve světě, nebo v Německu, s nímž jsme ekonomicky silně propojeni). Jednak opakování je matka moudrosti, jednak Babiš s Okamurou stále nezastavili svou mohutnou marketingovou mašinu na šíření blbé nálady. A to má své negativní dopady. Bez ohledu na to, že co říkají není pravda. Jejich lži však mají sílu „sebenaplňujícího se proroctví“ – pokud lidé uvěří, že bude hůř, začnou se chovat tak, že skutečně hůř bude.

Stalo se to i roku 2023. Měli jsme podle všech tvrdých čísel zaznamenat slabý růst, místo toho přišel pokles o čtyři desetiny procenta. Spletli se snad analytici? Jak se to vezme. Jejich předpovědi byly korektní, přesto v nich však byla jedna „chyba“. Počítaly totiž se standardním chováním spotřebitelů. Jenže Češi byli natolik vyděšeni chmurnými věštbami, že z opatrnosti raději neutráceli. Nutno říci, že se to týkalo těch středně příjmových a bohatších, kteří by na to měli, nikoli chudých, kteří tak jako tak utratí celý příjem, aby přežili.

Žádná jiná země Evropské unie nezaznamenala tak masivní propad maloobchodních tržeb. Tento výpadek domácí poptávky pak způsobil snížení růstu celého hospodářství. Potvrdilo se, že ekonomie není exaktní věda, ale společenská, která musí pracovat s náladami a očekáváními občanů a firem, jež nakonec dokáží ovlivnit i tvrdá data. Za zlý vývoj může nikoli jen tradiční opatrnosti Čechů, ale také – a hlavně – chování politiků: Opozice příliš účinně zasévala pesimismus a vláda nedokázala oponovat šířením optimismu.

Tento rok to musí vypadat jinak. Potřebujeme, aby v přetlačování mezi nadějí a beznadějí zvítězila ta první. Zdaleka to není jen v zájmu vlády, ale všech občanů. Opačně by tomu bylo, kdyby realismus daný ekonomickými analýzami velel k obezřetnosti a vláda lhala, až by se jí od pusy prášilo, že „bude líp“. (Nicméně, jak jsme viděli u Babiše, někdy i takové nepravdy nakonec aspoň trochu zlepší situaci.) Ale když ti, kteří tomu rozumějí, říkají, že je důvod k mírné radosti, proč podléhat opozičnímu strašení?

Otázka zní, zda ANO a SPD přeci jen nepřehodnotí strategii. Asi jim nebude až tak vadit, když jejich věštění katastrofy poškodí zemi a její občany. Zrovna od nich lze očekávat, že se řídí heslem „účel světí prostředky“ (ostatně dnešní vláda a tehdejší opozice byla sice za covidu kultivovanější, nicméně v podstatě své strategie ne až tak jiná). Co by je mohlo poněkud zarazit a zabrzdit ve výrobě nových a nových temných proroctví, je strach, že se přeci jen nenaplní a ony přijdou o důvěry lidí – a tím i o jejich hlasy.

Letos nás čeká velký mač. V ringu si to rozdají vláda a opozice o přízeň občanů. Kabinet má výhodu, že ekonomické prognózy hrají v jeho prospěch, zatímco přepálené strašení ANO a SPD se už obrací proti nim. Babišovi by se také mohlo stát, že se rozpřáhne k mohutnému PR úderu, avšak pokud bude premiér Fiala dost chytrý, tak odskočí a celou jeho energii využije proti předsedovi ANO. Který tím pádem promáchne do prázdna a naběhne na připravenou pěst. 

V boxu jako v politice platí, že všechno je o hlavě.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz