Švehla: Nad inflací vítězíme my, spotřebitelé

Meziroční míra inflace klesla sice v červenci na 8,8 %, ale podle většiny komentářů je to pořád hodně. Inflace snižuje reálné mzdy, obírá nás o úspory a tak čekáme od příslušných institucí že nás v tom nenechají a že inflaci zabrzdí. Viník je všem jasný – energetická panika na světových trzích podpořená ruskou invazí na Ukrajinu, důsledky boje s pandemií, zkrátka všechno, co přimělo a zároveň umožnilo firmách zvyšovat ceny. 

Pojem „meziroční míra inflace“ se většinou zkracuje na pouhý pojem „inflace“ a ta se do češtiny překládá jako „zdražování“. Nic proti tomu, ale pokud si nevšimneme, že to číslo popisuje vývoj cen za posledních 12 měsíců, ocitáme se v říši demagogie. Kdo chodí nakupovat, musí nutně vidět, že ceny nestoupaly v červenci o 8,8 %, v červnu o 9,7 % atd. Bezprostřední tempo zdražování je v současné době nepoměrně nižší – některé ceny stoupají jen mírně a jiné – například u potravin – dokonce klesají. V současné době se tedy pokles reálných mezd a snižování hodnoty úspor nekonají, i když všeobecný názor je opačný. Ceny rostou, ale pokud by současné meziměsíční tempo vydrželo do konce roku, ČNB by splnila svůj dvouprocentní cíl už letos. Jsou tu ovšem excesy, které celkový dojem trochu kazí: v lednu stouply ceny o 6 %, protože skončila platnost energetických tarifů. V srpnu vláda vrátila do cen pohonných hmot spotřební daň, vzestup cen bude tedy nejspíš také vyšší. Co je ale podstatné: zpomalení cenového růstu je vyvoláno klesajícím odbytem. Lidé prostě z různých důvodů utrácejí méně peněz, omezují nákupy a tím výrazně zmenšují prostor pro růst cen. 

Z celkových čísel lze vypozorovat, že v poslední době rostou zisky firem a rostou životní náklady obyvatel. Spotřebitelé chudnou, zatímco firmy bohatnou a obojí má jediný důvod: firmy zdražují. Přitom se nejedná jen o „pokrytí“ vnějších vlivů. Kdyby firmy promítly do svých cen pouze zvýšené náklady na nákup energií, případně dalších komodit, které zdražily na světovém trhu, kdyby do cen promítly i posílení kurzu koruny (a tedy zlevnějí dovozů), údaje o inflaci by byly podstatně nižší. Úvaha firemních stratégů je však jiná: v atmosféře všeobecné cenové horečky se nikdo nebude divit, že i naše ceny rostou a zvedneme je na takovou úroveň, na které bude naše zboží dostatečně prodejné. Odbyt možná klesne, ale vyšší cena nám to vynahradí. 

Reakce spotřebitelů má pak dvě varianty: buď rostoucí ceny akceptují a poohlídnou se po vyšším výdělku, nebo o těch cenách začnou víc přemýšlet a některému zboží se prostě vyhnou. První varianta je sice špatná, ale za určitých okolností pochopitelná: pokud přestane být postoj centrální banky srozumitelný, pokud vláda dál utrácí a pokud mzdy rostou, začne přemýšlivý člověk nakupovat cizí měny a tu domácí raději rychle utratí. Zároveň začne důrazně požadovat vyšší mzdu. Už si nehledá lepší práci za víc peněz, požaduje zvýšení své mzdy a s podporou odborářů přemýšlí o nátlakových akcích, včetně stávek. Vyšší mzdy pak zvyšují náklady firem a ty opět zdražují. Roztáčí se mzdově – inflační spirála, a to může skončit hyperinflací, jejíž praktickou podobu popsal velmi výstižně Erich Maria Remarque v románu Tři kamarádi: nakupovat se chodilo ráno, protože odpoledne byly už ceny zase daleko vyšší (Německo koncem 20. let minulého století).

Druhá varianta je samozřejmě daleko konstruktivnější a zdá se, že v letošním roce získává v naší zemi převahu. Spor o to, zda k boji s inflací přispěla víc vláda nebo centrální banka je v podstatě vedlejší, protože nejmocnější zbraní proti zdražování je obezřetný postoj veřejnosti k rostoucím cenám. Centrální banka svým počínám ostatně nechce dosáhnout ničeho jiného, než právě tohoto racionálního přístupu obyvatel. Zvyšování úrokových sazeb má v podstatě jediný cíl: přesvědčit veřejnost, že se to se snížením inflace myslí fakt vážně. Tak vážně, že se za to zaplatí i zpomalením ekonomiky. Vláda má v podstatě stejný cíl – úsporami snížit deficit státního rozpočtu, a tak přesvědčit veřejnost, že nastal čas utahování opasků. 

Aktuální pokles inflace není tedy ani tak zásluhou centrální banky či vlády, ale především signálem o vítězném tažení spotřebitelů, kteří tlaku rostoucích cen odolávají. V této souvislosti je ovšem otázkou, jak to bude dál. Nadcházející půlrok přinese ještě několik záminek k růstu cen a každý ten měsíc ohlásí statistický úřad poměrně vysokou meziroční inflaci, která bude tlumit naznačený optimismus. Může se tak docela dobře stát, že se inflace ustálí na vyšší úrovni, než jsou kýžená 2 % a možná se pak otevře i diskuse, zda by novým cílem centrální banky nemohla být inflace třeba 3 %. V tom případě jen uvažme, co by to udělalo s rozhodováním veřejnosti. Vleklá inflace a dokonce její „schválení“ příslušnými institucemi by nejspíš vedly ke změně názoru – a ta by v porovnání s dnešní situací mohla být jen k horšímu. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla