Švehla: A teď vážně: Státní rozpočet!

Vláda se tímto číslem zaklíná a nehodlá z něj slevit, opozice mu nevěří a nezávislí analytici jí většinou dávají zapravdu. Za osm měsíců budeme všichni vědět, jak to dopadlo a kdyby to dopadlo špatně, na koho nebo na co se to dá svést.

V roce 2019 byl schodek státního rozpočtu necelých 30 miliard. Vláda chce letos ušetřit 70 miliard a to se ze všech stran komentuje jako nedostatečné. Před třemi lety by bývala stačila necelá polovina těchto úspor a měli jsme státní rozpočet vyrovnaný. Proč není jednoduše možné vrátit se o 3 roky zpátky? 

K rovnováze vedou v zásadě dvě cesty – zvýšení příjmů a snížení výdajů. Je to stejné, jako s rozpočtem domácnosti. Když si musíte pořád půjčovat, abyste s rozpočtem vyšli, nevěstí to nic dobrého. Buď musíte víc vydělávat, nebo musíte víc šetřit. Možnosti rodinného rozpočtu jsou poměrně velké – přiberete si druhé povolání, pustíte se do podnikání, změníte zaměstnavatele, uděláte si nějaký dodatečný kurz a zvýšíte své příjmy. Odpustíte si nákladnou dovolenou, sklidíte vlastní rajčata a rodinné finance se rázem zlepší.  

Státní rozpočet se sice počítá v bilionech, ale velké možnosti vlastně nemá. Pojďme se podívat na jeho základní položky. Nejprve příjmy, které plynou z daní. Sociální pojištění je suverénně největším příjmem (přes 630 mld Kč), ale tyto peníze ani nestačí pokrýt všechny vyplácené sociální dávky (ty jsou na úrovni téměř 770 mld Kč). Přirozeným důvodem schodku je demografický vývoj – plátců ubývá a příjemců přibývá, zejména pokud jde o starobní důchody. Platíme na tento účel 34 % ze mzdy, což je opravdu dost. Zvýšení na – řekněme – 35 % by vyneslo něco kolem 18 miliard korun, ale k vyrovnání příjmů a výdajů by bylo nutné odvádět přes 40 % ze všech hrubých mezd.

Druhou největší položkou příjmů státního rozpočtu je DPH (zhruba 350 mld Kč). Základní sazba činí 21 %. Kdybychom se vrátili k sazbě 23 %, se kterou DPH v roce 1993 začínala, stát by nezískal ani 10 mld Kč. Daně z příjmů fyzických osob a firem vynášejí ročně kolem 100 resp. 150 mld korun při sazbách 15 % resp. 19 %. Dávky zdravotního pojištění (platí se 13,5 % z příjmu) spotřebují zdravotní pojišťovny, a ještě jim stát připlácí za lidi, kteří pojištění neplatí (zejména za děti, studenty, důchodce a další). Mezi významné zdroje státního rozpočtu je možné zahrnout ještě spotřební daně (z alkoholu, tabáku a pohonných hmot), což činí ročně kolem 150 mld Kč. Z tohoto přehledu je zřejmé, že hledat v příjmech další stovky miliard je zatraceně obtížné. Výnosy z daní nerostou tak, jak se zvyšují sazby těchto daní. Ekonomický poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana Arthur Laffer popsal závislost sazby a výnosu takto: Při nulový sazbách nevyberete nic. Když sazby zvyšujete, výnosy státu stoupají. V určitém bodě se však růst výnosů zastaví a další zvýšení sazeb již vede k poklesu výnosů. Při sazbě 100 % nevybere stát již nic, protože nikdo není motivován dosahovat příjmů, které by celé odevzdal státu. Lafferova křivka dokazuje, že určité sazby daní jsou optimální, a že tedy lze zvyšováním nízkých sazeb příjmy státu zvyšovat, ale téhož lze dosáhnout i snížením příliš vysokých sazeb. Je to dilema, které ještě komplikuje prostá realita – totiž fakt, že se některé daně nevybírají efektivně, některé daňové systémy jsou příliš složité, nejasné a zkomplikované různými výjimkami, ve kterých se ztrácejí jak plátci, tak daňoví úředníci.

Nemůže-li stát zvýšením daňových sazeb získat dodatečné stovky miliard k vyrovnání schodku, mohl by je teoreticky získat zrušením některých výjimek, zjednoduším systému daní a rozhodně i tím, že si posvítí na různé daňové úniky, daňové optimalizace a podobné čachry. Populární otázka některých českých živnostníků (chcete to na fakturu nebo hotově?) je zřetelnou stopou. Další lze tušit v dceřinných společnostech velkých zahraničních vlastníků, v různě propojených subjektech a v oblastech šedé ekonomiky. Odhad možného výnosu je velmi problematický, ale je to zdroj nejméně konfliktní a velmi povzbuzující: zamezení daňovým únikům, ozdravuje ekonomické prostředí a obnovuje sílu tržní soutěže. 

Škrtání na straně výdajů státního rozpočtu může mít v určitém ohledu podobný efekt. Pokud se státu podaří odhalit plýtvání s veřejnými penězi, je to nejen úspora, ale i povzbuzení pro ty, kteří neplýtvají. I tady známe několik skulin, kterými protéká velké množství státních peněz zbytečně – od zneužitých sociálních dávek až po zbytečné agendy, od zbytečných  úřadů se zbytečnými pobočkami až po tabulková místa, která zůstávají trvale neobsazená, nevyčerpané náklady, které se před koncem roku kvapně dočerpávají, aby se v dalším roce nemusely krátit. 

Za zamyšlení jistě stojí i skutečnost, že příjmy z daní plní jak centrální rozpočet, tak i kasy v regionech. Zatímco regiony vytvářejí někdy poměrně vysoké rezervy, centrální rozpočet si musí půjčovat za nemalé úroky. Trochu to vypadá jako v rodině, kde děti dostávají vysoké kapesné a šetří si z něj na nové mobily, zatímco táta s mámou škudlí na všem a ještě si půjčují v bance. 

Státní rozpočet bude letos vděčné a frekventované téma. Necelá tisícovka výše uvedených slov rozhodně nemá ambici odhalit zázraky a poradit odpovědným činitelům. Politická rozhodnutí jsou obtížná. Není to volba mezi dobrým a špatným řešením, to by bylo dost snadné. Je to hledání toho nejméně špatného řešení a politické body získává ten, kdo takové řešení dokáže zvolit a pak si je před veřejností obhájí. Lépe se to obhajuje před veřejností, která o tom něco ví.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla