Advokát Toman: akceptujeme odsouzení obžalovaného na základě nezákonných důkazů

Rozhovor s PETREM TOMANEM, členem představenstva České advokátní komory.
Tuto činnost nikdo – žádný orgán – neeviduje ani nekontroluje. Instalaci nahrávacího zařízení do bytu, kanceláře či osobního automobilu považuji za ještě intenzivnější zásah do lidských práv, než klasické odposlouchávání telefonu. A přesto informační povinnost orgánů činných v trestním řízení ani následný přezkum zákonnosti takového postupu Nejvyšším soudem neexistuje,“ říká dále advokát s tím, že je v tomto směru zcela nezbytná  změna trestního řádu.
Nejvyšší soud nedávno zrušil jako nezákonné odposlechy Jany Nečasové. Proč?
Z důvodu tzv. fishingu, neboli rybaření. Tak se nazývá nekalá policejní praktika nasazování odposlechu bez dostatečných důvodů s cílem alespoň něco na podezřelého nalézt. To byl i případ Jany Nečasové, dříve Nagyové. Její odposlech byl nasazen v rámci trestního řízení s bývalým náměstkem Vrchního státního zástupce v Praze JUDr. Liborem Grygárkem. To vedlo tehdejší ÚOOZ v čele s Robertem Šlachtou a dozorovalo VSZ v Olomouci.  Součástí řízení bylo masivní nasazení odposlechů, v jejichž síti uvízla počátkem září 2012 i Jana Nečasová. JUDr. Grygárek nakonec odsouzen nebyl a ani Jana Nečasová nebyla v souvislosti s ním obviněna. Ovšem doslova v přímém přenosu začaly být z jejích odposlechů vytvářeny nové příběhy: tzv. poslanecké trafiky, sledování manželky premiéra, vyzrazení utajovaných informací BIS. Nejvyšší soud nyní ve shodě s předchozí vlastní judikaturou zopakoval, že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. A rozhodl o tom, že odposlech Jany Nečasové byl právě z tohoto důvodu nezákonný.
Znamená to, že NS zkoumá i jiné důvody, než je formální posvěcení žádosti soudem?
Nejvyšší soud zkoumá pouze to, zda byl příkaz k odposlechu vydán v souladu s § 88 trestního řádu. Konkrétně zda byly splněny všechny podmínky, které pro jeho nařízení zákon stanoví, a dále zda příkaz k odposlechu obsahoval všechny náležitosti, které obsahovat musí. V případě Jany Nečasové Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, a že tedy bylo její odposlouchávání nezákonné.
Vy sám osobně jste byl jako advokát úspěšný u NS v případě Janka Kroupy. Jeho odposlech jako první prohlásil NS za nezákonný, a současně zrušené odposlechy na něj navazovaly.
Odposlech Janka Kroupy byl dalším mnoha odposlechů, které byly při vyšetřování JUDr. Libora Grygárka nasazeny. Údajným důvodem obou odposlechů prý bylo, že dr. Grygárek vyzradil Janě Nečasové informace o utajeném svědkovi v kauze Pandury. Jak nyní víme, ani to nebyla pravda. Tedy dva nezákonné odposlechy, pokaždé z jiného důvodu, v jednom trestním řízení. A další budou myslím následovat.
Znamená to automaticky, že nezákonné by měly být všechny odposlechy, které se pak na ten původní nabalovaly jako sněhová koule? Hovoří se v této souvislosti o „otráveném ovoci.“ Co to znamená?
Nikoliv. Každý odposlech je nařízen samostatným soudním příkazem, mnohdy i jiným soudcem, každý je odlišně odůvodněn. Nezákonnost jednoho odposlechu nezpůsobuje automaticky nezákonnost odposlechů dalších. Každý jednotlivý příkaz k nařízení odposlechu musí být posouzen samostatně. Ať již nalézacím a odvolacím soudem v hlavním líčení, nebo Nejvyšším soudem v rámci řízení o přezkumu zákonnosti odposlechu.
Pokud se ptáte na „ovoce otráveného stromu,“ tedy na zásadu, že z nezákonného postupu nemůže vzejít zákonný důkaz, pak se tato teorie u nás příliš nepoužívá. Spíše naopak. Kromě výslovného zákazu použít důkaz získaný násilím jsou ostatní důkazy, byť nezákonně získané, spíše akceptovány s odkazem na materiální chápání trestního procesu. Prosadit nepoužitelnost důkazu z důvodu nezákonnosti postupu jeho získání je v praxi velmi obtížné. Mnohem obtížnější, než dříve. Bez nové, komplexní právní úpravy odposlechů se neobejdeme.
V čem by měla spočívat?
V zásadě v úplně novém pojetí odposlechů a nakládání s nimi. V souvislosti s vaší otázkou je však zajímavé, že Nejvyšší soud považuje za nezákonné odposlechy nařízené bez relevantních poznatků odůvodňujících podezření o trestné činnosti. Říká, že takový konkrétní poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. Dosud však není spolehlivě vyřešeno, jak postupovat, pokud jsou z takového odposlechu získány informace, které jsou podkladem pro nařízení dalších odposlechů. Tedy pokud je strom otrávený, co s jeho kyselými plody? Soudy takto opatřené důkazy mnohdy připouštějí, čímž v podstatě akceptují nezákonný postup pod zástěrkou materiálního chápaní trestního procesu. Vzhledem k tomu, že o nezákonnosti odposlechu rozhoduje Nejvyšší soud až po pravomocném ukončení řízení a jeho rozhodnutí nemá vliv na ukončené trestní řízení, tak v podstatě akceptujeme odsouzení obžalovaného na základě nezákonných důkazů.
Co v případě, pokud se policie nedozví z odposlechu nic o trestném činu, kvůli kterému je dotyčný odposloucháván, ale začne z něj vyrábět jinou trestnou činnost.
To byl i případ Jany Nečasové. Dnes již víme, že v průběhu jejího nezákonného odposlechu na podzim roku 2012 vznikla vládní krize související s úsporným daňovým balíčkem předloženým vládou Petra Nečase. Jejich přijetí spojila Nečasova vláda s vyslovením důvěry. Každý, kdo měl tehdy cokoliv společného s politikou, to řešil. I Jana Nagyová, jejíž telefonické rozhovory byly nezákonně odposlouchávány. A nová kauza zvaná poslanecké trafiky, která vznikla až v průběhu odposlouchávání, byla na světě. ÚOOZ a VSZ v Olomouci totiž z odposlechů vyvodili, že se Jana Nečasová spolu s Petrem Nečasem a Romanem Bočkem domlouvají na odchodu tří rebelujících poslanců z parlamentu výměnou za slib funkcí ve státní správě. Dodnes není jejich trestní stíhání ukončeno, i když je obvodní soud už všechny zprostil obžaloby. Troufám si tvrdit, že kdyby nebyl na počátku nezákonný odposlech Jany Nečasové, neexistovala by ani kauza poslaneckých trafik a mnohé další. Oceňuji, že právě v kauze poslaneckých trafik nebyly odposlechy z důvodu nezákonnosti soudem povoleny. Ovšem současně se podivuji, že v jiných částech tohoto řízení povoleny byly.
K tomu ovšem přistupuje i to, že tyto nezákonné odposlechy nařizovali nezákonní soudci, které si podle loajality či nějakých známostí vybírali sami státní zástupci z obou vrchních státních zastupitelství, což už před několika lety konstatoval Ústavní soud.
Ano, i k tomu v tomto trestním řízení došlo. Tehdy ovšem Ústavní soud pro mě nepochopitelně rozhodl, že konstatovaná neústavnost platí až pro budoucnost. Nad neústavností minulou zavřel oči a odposlechy nařízené soudci, kteří o nich nikdy neměli rozhodovat, jsou nadále součástí všech trestních řízení, ve kterých byly použity. Tedy i zde se ukazuje, že jíst ovoce z otráveného stromu soudům nevadí.
Jaký praktický význam bude mít rozhodnutí NS v kauzách, které doposud běží, a kde se vyskytují? Bude je muset automaticky soud vyřadit jako důkaz?
V situaci, kdy Ústavní soud akceptuje neústavnost, byť jen do minulosti, se mi těžko vyslovují jakékoliv závěry o tom, co je či není přípustné a jak se budou měnit právní názory jednotlivých soudů. Vyslovovat dnes jakýkoliv právní závěr je spíše věštěním z křišťálové koule, než odbornou analýzou. Podle mého názoru by odposlechy Jany Nečasové neměly být použity jako důkaz minimálně v trestních řízeních, o kterých soudy dosud rozhodují. Dovedu si však představit i odlišné rozhodnutí, jak jsme ostatně již zažili v kauze MUDr. Davida Ratha. Kromě odposlechů Jany Nečasové jsem také zvědav, jak soudy naloží s odposlechy dalších osob, které byly nařízeny až na základě informací získaných z jejích odposlechů. A ještě více jsem zvědav, jak se postaví k rozhodnutí Nejvyššího soudu o nezákonnosti odposlechu Jany Nečasové týž Nejvyšší soud, byť jiný senát, který bude rozhodovat o dovolání proti rozsudku, jehož podkladem byly právě nezákonné odposlechy Jany Nečasové. Jde o bezprecedentní situaci, která u nás dosud nebyla řešena.
Soudkyně Helena Králová ale již před dvěma roky nechala vyřadit ty samé odposlechy v kauze „trafiky,“ ale důvodem bylo, že si měla policie důkazy méně invazivním způsobem zasahujícím do občanských práv. Je to obecnější problém?  
Soudkyně Králová odposlechy v kauze poslaneckých trafik nepovolila již na samém počátku hlavního líčení a aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu jí dalo za pravdu. Státní zástupce jí však vyčítá, že v odděleném řízení týkajícím se sledování manželky premiéra tytéž odposlechy povolila a použila. Což je ovšem také pravda.
Někdy je vůbec pochybná i interpretace oněch odposlechů. Váš kolega Tomáš Sokol kdysi trefně poznamenal, že ony odposlechy Jany Nečasové ukazují pouze to, že neměla ráda tehdejší premiérovu manželku. U Pelty zase měly odposlechy, které primárně evokovaly bouřlivý intimní vztah, měly podle státního zástupce dokazovat nějaké „hry“ s dotacemi. Proč soudy přistupují na takovou interpretaci?
Interpretovat odposlechy je vždy velmi obtížné. Už jen jejich samotný poslech je lidsky velice nepříjemný, protože posloucháte něco, co nikdy nebylo určeno vašim uším. Každý z nás mluví jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. Mnohé vyřčené a odposlechem zaznamenané tak nebylo myšleno nebo bylo myšleno jinak a v jiných souvislostech. Jde o jeden z nejintenzivnějších zásahů do soukromí, které si dovedete představit. Proto by měly být odposlechy používány jen ve zcela nezbytných případech, proto by měly být interpretovány velice citlivě a rozhodně by nikdy neměly uniknout na veřejnost. Zveřejnění odposlechů kýmkoliv by mělo být trestné. Rozhodně bychom na ně neměli chodit do divadla, číst si je v novinách nebo si je pouštět na internetu.
Ištvanův náměstek Pavel Komár z úniků před časem obvinil advokáty. Dává to ale smysl, když vlastně jejich klienty by to poškozovalo?
Vždy, když do médií unikne odposlech, odpočítávám hodiny, kdy nějaký chytrák řekne, že za tím určitě budou advokáti. Zatím se vždycky takový našel.
Podezřelé je už i to, že se nikdy ony úniky nevyšetřují, což ukazuje, že pocházejí z líhně orgánů činných v trestním řízení. Nebo Vy máte osobně, v rámci Unie obhájců, či České advokátní komory jinou zkušenost?
Podle mých zkušeností se úniky odposlechů vyšetřují. Jejich neoprávněné zpřístupnění médiím policejním orgánem nebo státním zástupcem je trestným činem. Ovšem případů, kdy se podaří pachatele nalézt, není mnoho. A nikdy mezi nimi nebyl, alespoň pokud vím, advokát.
Jak je vůbec zajišťována povinnost policie zlikvidovat odposlechy, pokud nepřinesly žádné poznatky? Kontroluje to vůbec někdo, anebo si je policie může syslit na neomezenou dobu s tím, že se jí třeba v budoucnu nějak hodí?
Pokud nebyly při odposlechu zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je policejní orgán po souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce povinen záznamy bezodkladně zničit. Ovšem až po třech letech od pravomocného skončení věci. Do té doby je nezakládá do trestního spisu, ponechává je u sebe a je povinen zajistit jejich ochranu před neoprávněným zneužitím. O zničení odposlechu musí následně policejní orgán provést záznam a zaslat jej státnímu zástupci či soudci, jejichž rozhodnutím byla věc pravomocně skončena. Nemám žádné informace o tom, jak je tato povinnost plněna a kontrolována. Jsem však bytostně přesvědčen, že její plnění nikdo nekontroluje.
Tomu, abych byl informován o odposlechu, navíc brání i řada zákonných překážek, které si ale policie často vykládá, jak se jí to hodí do krámu. Takže se to ani nemusím dozvědět, a nemohu se tomu tedy ani zpětně bránit?
Máte pravdu, právě to byl případ novináře Janka Kroupy. Ten ze sdělovacích prostředků a později i zcela prokazatelně ze soudního spisu věděl, že byl odposloucháván, ale ÚOOZ mu to odmítal oficiálně potvrdit. Bez tohoto papíru se však nemohl obrátit na Nejvyšší soud a požádat o přezkoumání zákonnosti odposlechu. Naštěstí ÚOOZ zanikl a NCOZ již informační povinnost řádně splnila. Nejvyšší soud následně prohlásil jeho odposlech za nezákonný. Následně však k žádné zákonné změně nedošlo, takže se stejná situace může kdykoliv opakovat.
Odposlechy by měly být až tím nejzazším prostředkem, jak se dobrat důkazů, přesto je policie používá jak na běžícím pásu, což už zmínila i soudkyně Králová. Proslulý tím byl hlavně bývalý protimafiánský útvar pod vedením Roberta Šlachty. Není ale problém spíš u soudců, kteří takové odposlechy schvalují jako na běžícím pásu?
Dříve povolovali odposlechy prokurátoři. Tato pravomoc byla po Listopadu 1989 přenesena na soudce s důvěrou v jejich odpovědné rozhodování. Příkaz k odposlechu je jejich rozhodnutím a případná nezákonnost jde k jejich tíži. Jsou však ve složité situaci. Vycházejí z informací, které jim předloží policie a státní zástupce. I proto tvrdím, že odpovědnost za nezákonný příkaz nese nejen soudce, který jej nařídil, ale i státní zástupce, který mu k jeho nařízení dal návrh.
Nesehrává zde roli i strach z toho, že dotyčný soudce bude vláčen médii, různými protikorupčními či populistickými politiky, že nahrává zločincům, pokud se schvalování podvolí?
To nemohu vyloučit. Větší problém však vidím v podkladech, které jsou jim předkládány, a v jejich nedostatečném vyhodnocení.
Co považujete za současné největší problémy týkající se odposlechů?
Problémů je mnoho, proto mluvím o potřebě nové, komplexní právní úpravy odposlechů. Pokud bych měl ale pojmenovat jen ty největší problémy, prvním z nich je, že neexistuje účinná kontrola plnění informační povinnosti stanovené v § 88 odst. 8 trestního řádu soudci po skončení trestního řízení. Tuto činnost nikdo – žádný orgán – neeviduje ani nekontroluje. Pokud soudce informační povinnost nesplní, nikdo se o tom nedozví. Ani nadřízený, ani odposlouchávaný. Stejně tak nikdo nekontroluje nakládání s odposlechy, které nebyly v trestním řízení použity. Jediným efektivním řešením by bylo zavedení centrální evidence, v níž by byly na počátku zaevidovány všechny vydané příkazy k odposlechu a na konci, jak s nimi bylo naloženo: zda byla splněna informační povinnost, popřípadě proč splněna nebyla, zda, kdy a kým byly odposlechy zničeny. Podobnou evidenci nyní vede ministerstvo vnitra, ale pouze pro své vlastní účely. Evidence končí předáním věci státnímu zástupci a soudu, tedy přechodem pod ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti podobnou evidenci nemá a jejímu zavedení se brání. Prý z nedostatku finančních prostředků, ale tomu moc nevěřím.
A další problémy?
Druhým problémem jsou odposlechy, které byly nařízeny a provedeny, ale policejní orgán se z nich nedozvěděl nic využitelného pro trestní řízení. Není jich málo, v roce 2018 jich bylo kolem patnácti procent z celkového počtu 5 512 odposlouchávaných čísel. Takový odposlech se do trestního spisu vůbec nezařazuje, tedy se o něm nikdo nedozví. Zejména ne soudce, který by měl ve většině případů plnit informační povinnost. A tak stovky odposlechů zůstávají v šedé zóně zapomnění.
Neměli bychom zapomenout ani na sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu. I když se tento postup nejmenuje odposlech, tak o odposlech nepochybně jde. Instalaci nahrávacího zařízení do bytu, kanceláře či osobního automobilu považuji za ještě intenzivnější zásah do lidských práv, než klasické odposlouchávání telefonu. A přesto informační povinnost orgánů činných v trestním řízení ani následný přezkum zákonnosti takového postupu Nejvyšším soudem neexistuje. Prostě změna trestního řádu je zcela nezbytná.
Před časem jste se spolu s dalšími advokáty zúčastnil coby zástupce ČAK společného semináře komise pro odposlechy a ÚPV. Odtud padly i nějaké konkrétní návrhy, ale ty se jaksi rozplynuly. Myslíte si, že politická reprezentace bere problém odposlechů vážně?“ 
Mám velmi dobré zkušenosti s prací Stálé komise parlamentu pro odposlechy. Jak s tou předchozí pod vedením poslance Daniela Korte, tak s tou současnou pod vedením poslance Tomáše Vymazala. Ten dokonce v letošním roce předložil vlastní poslanecký návrh novelizace § 88 tr. řádu, jehož základem bylo přenesení informační povinnosti na státního zástupce bezprostředně po podání obžaloby. Výhodou návrhu bylo především sjednocení osoby, která plní informační povinnost. Z dosavadního policejního orgánu, nebo státního zástupce, nebo soudce pouze na státního zástupce. A další výhodou bylo splnění této povinnosti hned po podání obžaloby, tedy mnohem dříve než nyní. Ústavně-právní výbor jeho návrh schválil, ale sněmovna nikoliv. Prý budeme čekat na nový trestní řád a komplexní právní úpravu odposlechů. Škoda, byl to sice nepatrný krok, ale správným směrem.
Na ten se čeká už několik let a výsledek je zatím v nedohlednu. Dožijeme se ho vůbec?
Snad ano, ale zda v době nabytí jeho účinnosti ještě budu schopen dojít k soudu, o tom pochybuji. A to mám doufám před sebou ještě pár let praxe.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: pixabay.com
Foto 2: archiv Petra Tomana