„Označit provozování poukázkového systému za lichvu je neférovým útokem proti řádnému podnikání. Takové nařčení vychází z hluboké neznalosti fungování stravenkových firem,“ reagoval tento týden na výtky maloobchodníků předseda Asociace provozovatelů poukázkových systémů David Rýc. Ano, jistě, jsou to silná slova, akorát nepostihují hlavní podstatu problému.
Tu obnažila až ministryně Schillerová svým návrhem, aby bylo zaměstnavatelům umožněno dát zaměstnanci místo stravenky stokorunu a tu, stejně jako u stravenky, si odečíst z daní. A tady by nás mělo logicky napadnout: Proč by měl stát dotovat, respektive subvencovat něco, z čeho nemá užitek? Tedy, pokud neexistuje nějaká studie, že najedený zaměstnanec vytváří vyšší přidanou hodnotu při výkonu svého povolání než zaměstnanec nenajedený. Ne, to je žert, taková studie nemůže existovat.
Stravenky nás provázely a provázejí od základní školy po celou dobu studií. Za komunistů pak člověk nastoupil do zaměstnání a buď chodil do závodní jídelny nebo zaměstnavatel sjednal s nějakou restaurací v blízkém okolí, že tam budou chodit jeho zaměstnanci a „platit“ stravenkami. Za tím ale byl politicky ideologický projekt komunistické zvůle, protože najedení občané nebudou protestovat proti státnímu zřízení. To si mohl Havel gatě roztrhat, když byly obědy pro pracující lid a svačiny a obědy pro jejich děti ve školách.
Tenhle komunistický sentiment, jako jeden z mnoha, pak překročil osmdesátý devátý a „pravicové“ Klausovy vlády jej posvětily státní subvencí. Za třicet let ten systém hypertrofoval až tak, že už nám nepřijde divný, pokřivený, stal se samozřejmostí, kdyby chtěl stát sebrat lidem stravenky, bude další revoluce.
Přitom, proč by drobný živnostník, který při čerpání úvěru na své podnikání platí úroky, měl ještě v daních platit státní subvenci na obědy bankovních úředníků? Jestli si chce banka udržet své zaměstnance, ať jim k výplatě platí ještě obědy, samozřejmě, akorát proč by jí na to měla zprostředkovaně přidávat třeba ta drobná instalatérská firma?
Obhájci říkají: No, ale i ten drobný instalatér si může obědy pro sebe a své dva zaměstnance odečíst z daní! Hahaha! Může, ale k tomu zároveň na daních odevzdá i na třeba dva tisíce zaměstnanců v ústředí nějaké banky. Je tedy v nerovné situaci, protože tady je rozhodující počet. Další věcí je, že procenta stravenkářů zdražují obědy o x procent a kdyby nebyly stravenky, možná by byl oběd nadále pod sto korunami. Nadto, když si spočteme výši odečtu, je to cca 145 miliard korun, které se nedaní. Což je nějakých 27 miliard pro státní rozpočet. To je skoro patnáct let provozu nestátních sociálních služeb, na něž teď stát prý peníze nemá. Aneb, za rok „prožerou“ na obědech zaměstnanci fungování jedné generace hospiců. Včetně státních zaměstnanců a zaměstnanců místní samosprávy.
Proto bychom měli tenhle komunistický relikt zrušit, ať si každý platí obědy komu chce, když to bude považovat za nutné. Ale ať to neplatíme my ostatní. Zvlášť, když na nás teď soudružka Maláčová, prý pro naše dobro, chystá vyšší odvody, protože jí krachuje důchodový systém.