Ve světle událostí posledních měsíců často zaznívají prohlášení o konci „Zeleného údělu pro Evropu”. Právě využití zemního plynu, z něhož se stala nedostatková komodita, bylo považována za jednu z klíčových složek nadcházející transformace. I přes masivní zdražení tohoto zdroje energie však konec Green Dealu není na pořádku dne. Nicméně celá situace výrazně zesiluje argumenty pro změnu formy, kterou chce Evropská Unie chránit životní prostředí.

Mnozí kritici tohoto unijního plánu označují právě celou zelenou transformaci za inherentně škodlivý proces. Nicméně tato snaha by se dala označit sama o sobě za legitimní. Problém však nastává v momentu, kdy se Evropská Unie kromě požadavků na udržitelnou energetickou produkci pokouší ovlivňovat i složení energetického mixu. V tomto případě bohužel trestuhodně ignoruje lokální specifika jednotlivých unijních zemí a z nich plynoucí odlišné možnosti a příležitosti k produkci energie. Jedná se o problém, kterým bude ze své podstaty trpět každý centrální plán takových rozměrů. Z této skutečnosti pak vyplývá i protichůdná nespokojenost členských států, kdy Francie a Česká republika dlouhodobě kritizují opomíjení jaderné energie, zatímco dle Rakouska je její podpora již teď moc vysoká. Evropské Unii se tak jednoduše daří svým jednáním popudit každý členský stát.

Neefektivitu tohoto přístupu pak už pouze podtrhává závislost na strategických surovinách, jako je právě zemní plyn. V tomto případě se pak jeví předchozí snaha o zakomponování plynu do energetického mixu minimálně neproveditelná, ne – li naivní. Je však potřeba mít na paměti, že se nejedná o smutnou shodu náhod, ale o logický důsledek tohoto centrálního plánu. Jedinou možností, jak se podobným situacím do budoucna vyvarovat, je pak přenechání těchto pravomocí národním vládám, nebo je ještě lépe převést pod gesci regionů.

V prvním případě by postačilo, kdyby komise přestala protlačovat solární a větrné elektrárny na úkor ostatních udržitelných zdrojů energie. Členským státům by pak jistě uvolnila ruce v substituování energie pocházející z fosilních paliv. O něco radikálnější a ambicióznější se pak jeví myšlenka převedení pravomocí a financí spojených s produkcí energie na úroveň regionů a měst. V době rozvoje malých jaderných reaktorů (SMR) a ostatních decentralizovaných zdrojů energie by tento krok nepochybně poskytl možnost maximálně zohlednit lokální specifika a rozhodování o transformaci propojit plně s těmi, kterých se dotkne nejvíce – běžnými občany.

FILIP BLAHA, analytik CETA

Foto: Pixabay

Zdroj: CETA