Opuštěné výčepy, prázdné stoly a židle a kuchaři, kteří téměř nemají práci. To je fakt smutek. Restaurace jsou místem pohody, pohostinnosti a splněných přání.

Mnohé mají svou nezaměnitelnou atmosféru, ve které se otiskují tradice míst a budov, nápady architektů, schopnosti kuchařů, servírek, číšníků, barmanů, ale také majitelů a provozních šéfů. Jistě není třeba nikoho přesvědčovat, že restaurace – zejména městské – jsou častým místem pracovních schůzek, obchodních jednání, místem, kde se scházejí poradci a konzultanti se svými klienty, dodavatelé s odběrateli. V restauracích se občas sejdou i podřízení s nadřízenými, stavitelé s investory a třeba i tiskoví mluvčí s novináři, a jak jsme nedávno viděli, může se v restauraci sejít i ministr se šéfem poslaneckého klubu. Proč ne – restaurace sbližuje a to je pro spoustu obchodů a zakázek, smluv a dohod ideální podmínka. Když přijedou investoři ze zahraničí, sejdete se s nimi v zasedačce a pak je pošlete do hotelu? Jsou-li pro vás důležití, vezmete je přece na oběd nebo na večeři, případně na obojí.

Prostě a jednoduše – restaurace je občas i pracovištěm a to důležitým, které umožňuje vést v klidu a na neutrální půdě obchodní či pracovní jednání, lépe si přitom porozumět, mít dost času a probrat to zevrubně a v dobré náladě. Bohužel, naše předpisy se na restaurace dívají pořád jen jako na hospody, kde se zbytečně vysedává, případně debužíruje a tráví výhradně volný čas. Tato představa je ovšem mylná. Až se restaurace opět otevřou – doufejme, že brzo – zajděte se do některé podívat a určitě v místech, kde jsou banky, úřady a sídla větších společností najdete hosty, kteří si vedle talířů rozkládají lejstra a otevírají notebooky. Nejsou tady na dovolené, nelekují ani nemají rande. Pracují.

V mnoha zemích, zejména vyspělých, to úřady vnímají a chápou. Akceptují, že náklady na pohoštění obchodních partnerů, ale třeba i vlastních zaměstnanců, jsou legitimní, účelné a že slouží k dosažení zisku. V účetnictví se to v těchto zemích tedy chová stejně, jako nákup materiálu nebo nářadí. Pohostíte někoho, kdo vám může přinést výdělek, účtenku dáte do nákladů a berňák vám to uzná. Jak se lidově říká: odečtete si to z daní.

U nás to nejde, i když mnozí úředníci a dokonce i bývalí ministři financí jsou přesvědčeni, že to jde. NEJDE! Existuje jenom pár triků, jak tyto náklady přecejen do účetnictví dostat, ale jsou většinou dost nedůstojné, až trapné. Lidé tedy v našich restauracích sice pracují, navzájem se hostí při různých služebních jednáních, ale platí si to ze svého, nebo to hradí jejich zaměstnavatel, ovšem ze zisku po zdanění. Když vás v kanceláři pohostí kávou a minerálkou, vězte, že to do nákladů také dát nemohou. Mají na to sice rozpočet, tak zavaný „reprefond“, ale ten se rovněž tvoří ze zisku po zdanění. Snad jedině, když zorganizujete nějaké školení nebo podobnou akci a účastníci zde dostanou i najíst a napít, můžete to do nákladů dostat. Škola může dát do nákladů chlebíčky, které se snědí při přijímacích zkouškách, a ještě pár takových šikovných možností by se našlo. Jsou to uličky, kterými se občas prosmýkne nějaká korunka, aby nebylo tak zle. Má to smysl?

Je jasné, že v současné době chce stát pomoci – mezi jinými – i restauracím, které jsou ve svém podnikání pandemií výrazně omezeny. Kdyby se jednoduchou větou v zákoně nebo jen drobným pokynem ministerstva financí umožnilo, aby náklady na pohoštění byly danově uznatelným nákladem, mělo by to nesporně několik pozitivních důsledků:

  • Ti, kdo své stravovací výdaje ukrývají za různé vzdělávací a osvětové akce by s tím mohli přestat a věnovat se chytřejším věcem,
  • Firmy a živnostníci by mohli pozdvihnout úroveň svých obchodních vztahů, protože by se občas navzájem pozvali na oběd nebo na večeři, vlídně by spolu pohovořili, projevili si úctu a vděčnost,
  • hlavně by ale stoupla konzumace v restauracích, a to jak v poledne, tak večer a možná, že by byl větší zájem i o pracovní snídaně a svačiny, protože chytřejší restaurace by tuto potenciální novou poptávku jistě využily ke zpestření nabídky a k lákání hostů na pracovní schůzky.

Zároveň je celkem jisté, že by to někteří lidé také zneužili. Je-li to ale jediný a zásadní důvod, proč pohoštění není daňově uznatelné, je to zpozdilé a velice krátkozraké.

Tak si představme, že mistr kamnář pozve svou paní a třeba i své děti do restaurace a dá si s nimi oběd. Restaurace mu vystaví účtenku a on si ji dá do účetnictví.  Stát tím přijde o patnáct procent z jeho útraty, protože oběd s rodinou asi k jeho živnosti moc nepřispěje. Jenomže kamnář může jít na ten oběd pouze v případě, že si na něj vydělal. Zaplatí, a tyto peníze vstoupí do výnosů restaurace, která také platí daně. Když tržby restaurací porostou, porostou i jejich zisky a poroste i výnos z jejich daní. Není to tedy zas tak velký únik příjmů ze státního rozpočtu, jak by se mohlo zdát. V některých zemích je pro tyto účely stanoven limit, což není nic složitého a je to zcela pochopitelné. Chceš reprezentovat, tak na to smíš ze svých výnosů použít třeba jen jedno procento nebo jenom pět tisíc měsíčně na osobu.

Velkým pokrokem v daňových povinnostech jsou paušály. Je to úžasně osvobozující, jednoduché a zaručuje to státu trvalý, předem očekávatelný daňový výnos s minimální administrativní zátěží. Kamnář se může věnovat své profesi a prostě si na konci roku odečte z příjmů osmdesát procent jako náklady, ze zbytku zaplatí daň. Vyřízeno. Drtivá většina těch, kteří paušály využívají tak činí proto, protože jejich skutečné náklady jsou nižší než paušál. Trochu na tom tedy ušetří, ale jak je vidět, svět se nezboří. Jednoduchost a přehlednost systému je cennější. Mimochodem – kdo používá paušál, ten by účtenku za oběd do svých nákladů stejně nedával, protože své náklady vůbec nevkazuje. Je to další argument o tom, že by stát o moc peněz nepřišel, takže výzva:

Páni konšelé, dejte náklad na pohoštění mezi daňově uznatelné náklady!

Pomůžete firmám, živnostem a určitě pomůžete i restauracím. Až covid pomine, budou se některé hospůdky zaplňovat jen zvolna a mnozí lidé budou nuceni šetřit. „Služební“ obědy a večeře by mohly tyto ztráty kompenzovat a věřte, že se to nakonec vyplatí.