Švehla: Různé podoby nezávislosti

Dáma může být těhotná, ale nemůže být těhotnější než některá jiná. Stejně tak instituce: může být nezávislá, a zdálo by se, že tím to končí. Může být některá instituce nezávislá a jiná ještě nezávislejší? Čistě sémanticky těžko, v praxi to však docela dobře funguje. Nezávislost má mnoho podob, odstínů a záludností.

Hodně se teď hovoří o nezávislosti v justici – to je zrovna dobrý příklad. Soudci by měli být nezávislí a mají k tomu mnoho předpokladů: Dostávají na svou funkci jmenování od prezidenta republiky, které platí až do jejich 70. narozenin, dostávají vysoký plat a nikdo jim tedy nemůže diktovat, jak mají soudit. 

Mluví se ale také o nezávislosti státních zástupců a to je něco trochu jiného. Státní zástupce je představitelem státu, který obviňuje a žaluje lidi, podezřelé ze spáchání trestného činu. Nemůže být tedy až tak nezávislý, jako soudce, v zásadě jde „jen“ o to, aby mu nikdo nemohl nařizovat, koho má zažalovat, kdy a za co a komu má případně stíhání zastavit. Mimochodem – když se obžalovaní (zejména politici) dožadují očištění svého jména, většinou by toho rádi dosáhli před nezávislým soudem, ale daleko cennější by bylo, kdyby je očistil už státní zástupce. Pokud ten zastaví trestní stíhání, znamená to, že sám dospěl při hledání důkazů o jeho vině k názoru, že s tím, co našel, před soudem neobstojí. Soud může žalovaného zprostit viny z různých (například procesních) důvodů, státní zástupce jen a jen v případě, že se mu jeho podezření nepotvrdila, ač se o to všemi prostředky snažil. 

Státní zástupce může udělat chybu. Pokud vede k nepodloženému obvinění, je tu nezávislý soud, před kterým lze dosáhnout spravedlnosti. Pokud však chyba státního zástupce vede k zastavení trestního stíhání, pak je to chyba fatální, kterou už nikdo neopraví. Zločinec se k soudu ani nedostane!   

Nezávislost státních zástupců nemůže být bezbřehá také z dalšího důvodu: k vyšetřování trestných činů mají mnoho silných nástrojů: úkolují a dozorují policejní orgány, mohou získávat spolupracující obviněné, nasazovat agenty – provokatéry, odposlouchávat, sledovat. Tyto tvrdé zásahy do lidských práv a svobod schvalují soudci a povolit takové věci nemusejí. Státní zástupci jsou dozorováni svými nadřízenými, kteří mohou zpochybnit jejich rozhodnutí právě v případě zastavení trestního stíhání. To jsou tedy kontrolní mechanizmy, které nezávislost státních zástupců omezují, do jisté míry vyvažují jejich široká oprávnění.

Jak je vidět, jen v justici najdeme několik typů nezávislostí. Další kapitolou jsou pak různé státní instituce a snaha o jejich oddělení, odstínění od politiky. Instituce jako Český statistický úřad, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Nejvyšší kontrolní úřad a mnohé další jsou příslušnými zákony zřízeny jako apolitické – k personálním změnám, které většinou schvaluje vláda, musí existovat objektivní důvody a – jak jsme několikrát v minulosti viděli – o případném odvolání konkrétního člověka lze vést i úspěšný soudní spor. Nátlak ze strany politiků na představitele nezávislých institucí je tedy omezen. V praxi se však občas ukáže, že korupce i tak může fungovat a že se vlastně za příslušnými zákony snadněji skrývá. Problematickým momentem je také fakt, že provoz těchto institucí financuje stát, a i když je to stanoveno jako povinnost, mohou se někdy finance opozdit, jindy zkrátit nebo jinak upravit. 

Zvláštní postavení mezi nezávislými institucemi má Česká národní banka, která financuje svůj provoz sama a spíš se ještě uvažuje o tom, zda by do státního rozpočtu neměla něco odvádět. To je významný prvek nezávislosti, který konec konců postrádají i soudci, státní zástupci, všechny apolitické instituce i Nejvyšší kontrolní úřad, který kontroluje vládní orgány a jejich hospodaření s veřejnými prostředky, sám je z nich ale financován.

ČNB stojí z povahy své činnosti mimo finanční vliv kohokoliv. Je oprávněna vytvářet peníze a vpouštět je do oběhu. Činí tak na základě odborných analýz s cílem udržovat v zemi finanční stabilitu, ale zároveň financuje svůj provoz, mzdy svých zaměstnanců, nákupy technických zařízení a vše ostatní. S tím souvisí několik zajímavostí:

Vezměte si například do ruky nějakou bankovku, třeba tisícikorunu. Vyrábí se ve Státní tiskárně cenin a ta výroba přijde zhruba na 1 korunu. Takto ji ČNB v tiskárně objedná a vytištěnou si ji uloží do svých trezorů. Stále má reálnou hodnotu 1 koruna. V okamžiku, kdy tuto bankovku převezme některá z komerčních bank, tisícikoruna vstoupí do oběhu v hodnotě jednoho tisíce korun. Pouhým vydáním do oběhu se ten kousek papíru zhodnotí tisícinásobně!

V rámci svých pravomocí ČNB nejen vytváří a vydává peníze, ale také je stahuje, tedy přijímá jako vklady od komerčních bank a platí za to úroky. To vše se promítá do jejího hospodářského výsledku, ale pozor! ČNB nemůže řídit měnovou politiku tak, aby dosáhla zisku. Musí ji řídit tak, aby zajistila finanční stabilitu v zemi. Když tedy brzdí inflaci, je to většinou spojeno s vysokými náklady a vede to ke ztrátě. Naopak při nízké inflaci může mít ČNB vysoké zisky. Ani ztráty, ani zisky však nemají vliv na rozhodování o úrokových sazbách. 

Nezávislost ČNB je tedy v jistém smyslu ojedinělá, velmi široká a spojená s velkou mírou odpovědnosti. Pokud by se vyskytnul jeden jediný důvod ke zpochybnění, ohrozilo by to důvěru v měnovou politiku, důvěru v měnu a to by mělo pro ekonomiku celé země devastující důsledky … raději o tom ani nepřemýšlet. Uklidňujícím faktem je, že za uplynulých 30 let existence ČNB, ani za uplynulých 100 let existence naší měny se tak fatální pochybnosti nevyskytly, byť za 100 let proběhlo několik krizí, světová válka a 40 let se měna podřizovala plánování. Nominálně sice za ta léta devalvovala, ale všechno přežila a je již 30 let směnitelná, pevná a spolehlivá. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla