Švehla: Jak státní regulace nahrazuje podnikatelskou motivaci

Koupil jsem si poštovní známku za 34 korun a nalepil na obálku. Poslal jsem poštou České správě sociálního zabezpečení informaci o tom, že moje konto v bance má nové číslo. Úředníci to chtěli skutečně v papírové podobě, s razítkem a podpisem z banky. Nestačila zásilka datovou schránkou, natož telefonické sdělení.

Když jsem na poště čekal frontu, prohlížel jsem si sortiment zboží, které je zde v prodeji. Skvostem v nabídce je škrabka na dálniční známky za 28 korun. Vzhledem k tomu, že se už třetím rokem dálniční známky na skla aut nevylepují, je to opravdu skvost. 

Takže: Česká pošta sice šetří a zdražuje, ale o obchodní využití svých zbývajících poboček se moc nestará. Vedle škrabek na dálniční známky nabízí i letošní kalendáře a diáře, což je počátkem října docela žertovné. Na velikonoční přání se usazuje prach, stejně jako na pastelky a nálepky pro děti a letáky s nabídkou různých pojištění a výhodných vkladů od jedné banky. Státem řízený a státem vlastněný podnik funguje zkrátka po svém a spěje neodvratně do situace, kdy budou jeho služby tak drahé, že si s tím potvrzením raději zajedu na úřad vlakem a nechám si dát razítko na kopii.

Důchodový systém se s digitalizací míjí. Správa celého tohoto kolosu stojí ročně 6 miliard korun, které se hradí z vybraného sociálního pojištění. Když se tedy mluví o tom, že důchodový systém je ve schodku a vyčítá se důchodcům, že si nárokujímají víc peněz než kolik se vybere, mohli by důchodci poukázat na skutečnost, že za stát platí ze svého pojistného státní úředníky, kteří komplikují i tak jednoduchou záležitost, jako je změna čísla účtu. Jedním telefonátem v bance by se dalo ověřit, že účet, na který posílali důchod dosud, patří stejnému člověku, který na něj má pořád stejný nárok. To ale nejde – musí se vytisknout a vyplnit formulář, dvakrát podepsat, odnést do banky, tam orazítkovat a podepsat a pak poslat poštou. Takže: státní administrativa je pevný a neměnný monolit, který se sice chová zdvořile, ale na současné poměry je zbytečně komplikovaný a drahý. A je mu to jedno.

Je to samozřejmě jen úsměvná a ilustrativní historka z dnešního odpoledne, ale podstata je vážná: stát potřebujeme, plní řadu důležitých funkcí, ale hospodář to prostě není. Svěřujeme mu svoje peníze a měli bychom přesně vědět, co za ně chceme: fungující infrastrukturu, kvalitní zdravotnictví, moderní vzdělávací systém, obranu, bezpečnost, diplomacii a správu věcí veřejných. Na tyto účely se formou daní skládáme v solidárním systému, tedy tak, že každý dává podle svých možností a každý dostává podle svých potřeb. Rozsah služeb, které nám stát poskytuje, je ohraničen částkou, kterou na to jsme schopni dát. S těmito penězi se sice moc dobře nehospodaří, ale to se dá pochopit. Pokud ty věci fungují, nikdo se asi zlobit nebude.

Jenomže stát už tento úzký okruh svých funkcí dávno opustil a rozkročil se podstatně šířeji. Z aktuálního HDP už odebírá větší polovinu. Jestli se dlouhá léta vedly fiskální debaty o tom, jak nastavit daňový systém, aby vybíral dostatek peněz, ale nepodlamoval výkonnost ekonomiky, dnes se to prakticky neřeší. Daň z příjmu, daň z přidané hodnoty, daň z nemovitostí či spotřební daň se prostě zvednou a dopady se bagatelizují jako něco, co firmy a občané prostě unesou. Intenzivní diskuze se vede o dotacích a regulacích, kterými se stát snaží pomáhat zdravému a perspektivnímu rozvoji ekonomiky. To je vděčná a líbivá rétorika, ale realita je problematická. Firmy hledají svůj sortiment podle dostupných dotací, spotřebitelé se vrhají do investic podle dotací, trhy se regulují tak, aby dlužníci nepadali do nesplatitelných dluhů, aby se udržela zaměstnanost, aby nebyla chudoba a aby se vyčerpaly dostupné prostředky z EU. Některé životní příběhy jsou opět úsměvné: stavba se musí dokončit do Silvestra, jinak se nárok na dotací ztratí. Tak se kvaltuje, fakturuje a vykazuje a na kvalitu se moc nehledí. Ani na účelnost té investice. Hlavně tu musí být papír s razítkem, že je dokončeno, protože kdyby byl o den později, tak se ztratí desítky milionů korun!

Státní regulace – přičemž dotace a subvence jsou jednou z možných forem – je proklatý nástroj. Začíná dobrými úmysly, které se většinou i naplní, ale jenom většinou a jenom zpočátku. V některých konkrétních případech zklame a je nutné to napravit. Obvykle další státní regulací, a tak se rozšiřuje pavučina vztahů, vazba souvislostí, ve které aby se čert vyznal. A čert se nakonec opravdu vyzná nejlépe a umí si to zařídit. Takže ekonomikou už nehýbe podnikavost, ale spíš ten čert.

Tyto vedlejší účinky státní regulace a její soustavné bujení vytěsňují z tržní ekonomiky její hlavní hnací sílu – podnikatelskou motivaci. Dokud máme plody jejího působení k dispozici, zdá se být všechno v pořádku. Když se ale stát začne zadlužovat tempem stovek miliard ročně, znamená to, že se poměr sil v ekonomice změnil. Už ji nežene vpřed podnikatelská motivace, ale státní regulace. Jestli ji chceme udržet při životě, musíme si kupovat škrabky na dálniční známky, vyplňovat formuláře a kupovat čím dál dražší známky na dopisy. Opravdu chceme, aby se státní regulace dál rozvíjela?

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla