Zní to divně, ale je to tak: v čistě ekonomických otázkách se vytvářejí politické souvislosti a kladou politické otázky, které snadno nesvářejí to, co by mohlo a mělo ve všestranné spokojenosti spolupracovat.
V našich současných podmínkách je příkladů hned několik: v zemědělství je to konflikt mezi malými a velkými farmami, který nemá velkou logiku, ale je stále mocně přiživován. Velké farmy jsou považovány za „agrobarony“, jejichž situace se klidně může zhoršovat, protože tito „obři“ si s tím nějak poradí. Málo se přitom respektuje fakt, že velké farmy zajišťují svou výrobou až 80 % celkových potřeb potravin v zemi a jediné jsou schopné vedle rostlinné výroby rozvíjet i výrobu živočišnou v takovém rozsahu, aby to umožnilo stabilní zásobování. Průměrná výměra zemědělské půdy na jednu farmu se u nás pohybuje kolem 140 ha, v Německu je to kolem 56 ha a třeba ve Francii zhruba 53 ha. Drobné a velké podnikání má ve všech odvětvích, tedy i v zemědělství, své přednosti i limity: velké firmy se orientují na masovou výrobu a snižují náklady na jednotku své produkce. To je velká konkurenční výhoda. Druhou stranou téže mince je ovšem neschopnost velkých firem zabývat se nejvyšší kvalitou, pestrostí sortimentu nebo luxusní produkcí. Tady je pak prostor pro drobné podnikání. Ve strojírenství nebo ve službách to nikoho nevzrušuje. Mezi nábytkem z IKEA a špičkovou výrobou menších firem konflikt nevzniká, zato velké farmy s tisíci kusů hospodářských zvířat, bioplynkami, flotilami traktorů a kombajnů, největší mlékárny, konzervárny a jatky jsou trnem v oku těch, kteří se zastávají drobných hospodářů, orientovaných na bioprodukci, speciální plodiny, na lokální, domácí pečivo atp. Obojí je důležité, obojí má své místo na trhu, potřebuje určitou ochranu a podporu, ale vzájemná nevraživost není k ničemu. V oděvním průmyslu fungují velcí výrobci, kteří dodávají pod zvučnými značkami velmi dobrou kvalitu za přijatelné ceny a vedle nich se dobře uživí i výrobci butikové módy za superceny. Možná je ten příměr příliš kontrastní, ale určitě se dá říct, že místo konfliktu malých a velkých by se měly hledat možnosti účelné, funkční koexistence.
Další zbytečný konflikt se vynořuje mezi živnostníky a zaměstnanci, přičemž jablkem sváru jsou starobní důchody. Odejít ze zaměstnání a nechat si vystavit živnostenský list (nebo naopak – opustit živnost a vstoupit do pracovního poměru) je klíčové životní rozhodnutí, ve kterém jistě hrají významnou roli peníze, ale to není všechno. Živnostník je svým pánem, má větší šanci se o své výdělky přičinit, zaměstnanec má naopak větší jistotu, že si své peníze každý měsíc přinese domů. Živnostník musí najít zákazníky a musí si je udržet – kvalitou práce a cenou. Zaměstnanec musí uspokojit svého nadřízeného a o spoustu věcí ve firmě se prostě starat nemusí. Na tomto základě se také liší přístup ke starobnímu důchodu: živnostníci mohou platit méně, než je povinností zaměstnanců, v tom případě ale mají také nižší nárok na penzi. Předpokládá se, že živnost umožňuje vytvářet osobní majetek, který živnostníka k stáru zabezpečí, ale přece jen – něco platit musí a něco ve stáří dostane. Teď se ovšem začíná tvrdit, že zaměstnanci na živnostníky ve stáří doplácejí a že je potřeba od nich vybírat na důchodové pojištění víc. Korunu tomu všemu nasadila správa sociálního zabezpečení, která loni podpořila trend odchodů do předčasného důchodu. To se stalo mimořádně výhodným, protože se jaksi nepodařilo tuto příslušnou mezeru v zákoně včas odstranit. Do předčasného důchodu odešlo o 18 tisíc lidí víc než v minulých letech (a nejspíš podstatně víc než odejde letos). Je to nad kapacitními možnostmi uvedeného úřadu, nové důchody se tedy vyměřují opožděně a novopečení důchodci jsou bez peněz déle, než připouští zákon, a to se všemi z toho plynoucími důsledky. Budou-li bývalí zaměstnanci mít pocit, že jejich důchody jsou menší, protože doplácejí na živnostníky, nebude to pravda a nebude to k ničemu dobré. Pokud se odvody živnostníkům zvýší, mnozí to promítnou do svých cen, takže to zaměstnanci zaplatí, i když trochu jiným a méně viditelným způsobem. Zároveň je velmi nejisté, že by živnostníci vyššími odvody vyrovnali celý důchodový systém. Z jeho schodku (loni to bylo 15 miliard) se platí náklady na jeho správu (loni přes 6 miliard), což je možná lepší tip na úspory. Zatím netknutý.
Tržní ekonomiku provází základní rozdíl v postavení chudých a bohatých. Ani tady by z rozdílu neměl pramenit konflikt. Vyspělé civilizace rozlišují, zda je chudoba konkrétního člověka daná osudem, nebo jeho vlastní volbou. Osudem dané, dramatické chudoby tyto země řeší sociálními dávkami na principu solidarity. Čím dál tím víc se ale prosazuje stejné řešení pro všechny, tedy i pro ty, kteří se prostě přičinit nechtějí. Místo toho uplatňují nároky.
Problém nastává v momentě, kdy se z rozdílu začne vytvářet konflikt. Kdy se řekne, že za potíže chudých mohou bohatí, za potíže malých mohou velcí, za potíže zaměstnaných mohou živnostníci. Vzniká nevraživost a konflikt. V určitých situacích je to stejně vznětlivé, jako nadřazování jedné rasy nad druhou. Je to svého druhu ekonomický a sociální rasismus, kterému se těžko odolává. Prostě vám někdo řekne, že za vaše potíže může někdo a že je třeba si to s ním vyřídit. Myšlenkově mají tyto konflikty stejný základ, jaký měly pogromy, náboženské či rasové segregace, holocaust a svaté války.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla