Na to, že jsme půlce prázdnin, se toho děje dost. Vláda musela odpískat schvalování jízdního řádu do zeleného pekla, protože se lekla reakcí lidí. Její mateřskou loď taranoval pirátský škuner, jehož kapitán zpackanou digitalizací stavebního řízení vyvrtal v koaličním plavidle pořádnou díru pod čarou ponoru.
A hádka o „utajený“ rozpočet nemůže zakrýt, že se zase nebude šetřit, jak se nám slibovalo a de facto pokračuje socialistické rozhazování. Máme nějaké řešení? Zejména proti Green Dealu? Sotva. I když možná…
Jak se to vlastně všechno sešlo? Muselo se to stát? Červenec vypadá z hlediska vládního skóre opravdu brutálně. A to nepočítám podivné tanečky kolem kandidáta na eurokomisaře, když bylo dlouho jasné, že z oné trojice je použitelné jen jedno jméno. Strach z aplikace direktiv Zeleného údělu má kabinet právem. Jistě, přichází „shora“, z Evropské unie, ale i tak se k věci mohl postavit více čelem. Výbuch ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše s digitalizací je jen jeho chyba. A rozpočet? Darmo mluvit.
Co se týká implementace klimatických plánů do českého práva, zasvěcení věděli dlouho, že se chystá strašný průšvih. Že dále srazí naši ekonomiku, zdraží všechno všem a velké množství lidí bude kvůli zeleným nesmyslům ohroženo chudobou. Když veřejnost zahlédla jen cípek těchto hrůz, nastala panika. Zvýšení ceny benzínu ihned o dvě koruny šedesát a perspektivně o víc než deset kaček? Ještě dražší vytápění? Doprava? Není divu, že kabinet zařadil zpátečku. Problém však může jen odložit, ne vymlčet, či vysedět.
Zde se názorně ukazuje, jak evropské elity dlouhá léta lžou občanům. Na jedné straně je děsí nepodloženými zvěstmi o strašlivých dopadech „klimatické krize“, na druhé straně jim zamlčují, co všechno je válka s uhlíkem bude doopravdy stát. Natož aby jim vysvětlili, proč ji vedeme sami a přiznali, že prudký růst světových emisí Green Deal přibrzdí jen zanedbatelně. Dlouho fungoval systém: vystrašíme vás dnes a přijatá opatření na vás dopadnou později. Jenomže unijním pokrytcům už vypršel čas…
Celý Zelený úděl je obří pastička na hmyz. Natlačí vás do něj zužujícím se otvorem a ven už nevylezete. Na Evropských radách to chodilo tak, že se přišlo s nějakým šíleným opatřením, o němž se vědělo, že drtivě dopadne na hospodářství a na lidi, nastala ovšem strašná masírka, že „to musíme přijmout, máme odpovědnost za celou planetu“ a zároveň se faktická účinnost odložila. Přítomní prezidenti a premiéři se tak mohli utěšovat tím, že ten průšvih třeba dopadne na někoho jiného.
Jenomže teď už jsme jako ta lapená moucha a u konce s dechem. Znáte film „Vyměřený čas“? Každý může žít tak dlouho, dokud… má na kontě dost této nejtvrdší měny ve Vesmíru. My jsme za každé nesmyslné klimatické opatření platili zkracováním našich šancí. Na počátku jsme byli bohatí, tak jsme si toho moc nevšímali. Nyní jsme naše dědictví po předcích málem celé promrhali, stojíme tu s prázdnýma (zelenýma) rukama a „tlačí nás čas“. Tato vláda si vybrala Černého Petra, katastrofu už neodloží, nastane za jejího mandátu.
U Zeleného údělu si nakonec kabinet nemohl vybírat, ten klimatický válec prostě nešlo zastavit (ale šlo aspoň otevřeně komunikovat a včas říkat lidem pravdu, ne to nechat celé takto „vyhnít“). Digitální bič si na sebe upletla vláda sama. Piráti si na elektronizaci veřejné správy věřili a pustili se do ní s vervou. Dokonce si vydupali, že se oddělí od ministerstva vnitra a vznikne Digitální informační agentura pod jejich vedením. Ta má ale jeden průšvih za druhým. Vše vyvrcholilo spektakulárním výbuchem se stavebním řízením.
Před Piráty povolování staveb fungovalo špatně. Po nich vůbec. Slovy ruského premiéra Viktora Černomyrdina k nepovedené měnové reformě: „Chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako vždycky“. Ten však v roce 1993 alespoň upřímně uznal neúspěch. Ivan Bartoš se zjevně k ničemu takovému nechystá. Naopak on, jeho úřad a celá strana očerňují a napadají každého, kdo (třeba už předem) varoval, že to neskončí dobře. Čili vláda se nejen bojí přiznat, co se na nás valí z Evropy, snaží se vyvléci z vlastních chyb.
Ani v případě rozpočtu nemluví vláda s občany na rovinu. Ano, uznejme jí, že z hrozivých skoro sedmi procent HDP srazila deficit téměř ke třem procentům. Ovšem ohlášený schodek 235 miliard na rok 2025 je stále hrozivě vysoký. Kdyby vláda plnila sliby, byl by někde kolem 150 miliard (a to řekla loni v květnu, tedy ne před energetickou krizí a válkou). Byl to dobrý plán. Ale nenaplňuje se. Přičemž my pravičáci bychom se zaťatými zuby i pochopili, že vše nejde tak rychle. Nepochopíme však, proč se nám neřekla pravda.
Co bude dál? Může se vláda „polepšit“? Začněme odzadu. Rozpočet je plně v její moci. Avšak ministr Financí Zbyněk Stanjura opakovaně říká, že pro větší škrty ve výdajích zkrátka není politická vůle. V tom asi nelže. Je volební rok a koaliční partneři mu spíše vyčítají, že k jejich resortům je až příliš skoupý. Ale mohl to vědět dřív… Co bude s digitalizací, je ve hvězdách. Nevím, co z nich pirátští navigátoři vyčtou, ale škody už se staly a dál dramaticky narůstají. A Zelený úděl? Tak s tím něco udělat by chtělo opravdu „chlapa s gulema“.
Možnosti českého kabinetu uchránit občany před dopadem klimatické „demoliční koule“ jsou za daného stavu nulové. Něco může trochu posunout, někde udělat jen nutné minimum, zřídit novou dávku „chudinský příspěvek na Green Deal“, něco nezavést a raději platit pokuty. Systémové řešení je jen jedno: zlomit status quo, postavit se na zadní, odmítnout to celé a nesouhlasit v Bruselu s ničím, dokud zelená tyranie nepadne. To by se rovnalo revoluci. Ale raději, ať s ní začne vláda, než naštvaní a ožebračení lidé…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz