Průmyslu hrozí stagnace, zaostávání, kolaps. Růst ekonomiky a produktivity se zasekl. Jeden by čekal, že za této situace se začne plánovat “ministerstvo prosperity” zaměřené na hospodářský rozvoj, výzkum a inovace. Místo toho slyšíme, že prý nutně potřebujeme ministerstvo sportu, na čemž pracuje skupina poslanců.
Jistě, možná bychom pak konečně získali více medailí, národní hrdost by se pyšně vzedmula… Ale mohou blyštivé kovy z olympiád a mistrovství světa nahradit reálné zlato budoucí prosperity? Sotva…
Základní argument pro nový resort je správný. Podpora sportu je roztříštěna do mnoha oblastí a na ministerstvu školství, pod které nominálně spadá, není prioritou, na niž se soustředí největší pozornost, síly a prostředky. Jenže totéž platí pro výzkum, inovace a hospodářské strategie. Zde nám ujíždí vlak, protože i to relativně málo peněz, jež směřujeme na investice do budoucnosti, neumíme efektivně využít. Místo toho platíme linky na toastový chleba, umožňujeme firmám zvyšovat zisky a optimalizovat daně a vědcům přežívat.
Česká ekonomika je robustní, ale mele z podstaty. Abychom uspěli v tvrdé konkurenci, musíme se posunout na vyšší úroveň. Což paradoxně znamená vrátit se v něčem zpět v čase. V 19. a první třetině 20. století jsme vybudovali silnou průmyslovou tradici. Měli jsme kapitál, schopné podnikatele, šikovné dělníky, dost levné elektřiny a vyráběli kompletní paletu finálních produktů, jež jsme uplatnili po celém světě – z větší části ovšem v tom rozvojovém. Ve výsledku to stačilo na pozici v první desítce nejrozvinutějších zemí.
O širokém záběru našeho hospodářství svědčí fakt, že dobře vyzbrojená Československá armáda měla úplně vše, od tanků a letadel po konzervy a polní lopatky z domácích zdrojů. Dnes je situace drasticky jiná. Vysoká průmyslová kultura nám stačila k tomu, abychom se uplatnili v soutěži na trzích vyspělých států, ale z velké většiny jako subdodavatelé, ne producenti kompletních výrobků. Výjimkou jsou třeba automobily, avšak Škodovka je tak úspěšná díky příslušnosti ke koncernu Volkswagen, aktuálně světové dvojce.
My už dnes zkrátka nejsme dodavateli hotového zboží jako za první republiky. I tak jsme si za posledních dvacet let, kdy jsme součástí společného trhu Evropské unie, hodně pomohli. V životní úrovni jsme se dostali přes 90 % průměru EU a přeskočili tři “staré” země – Řecko, Portugalsko a Španělsko. Jenomže tento “stroj na úspěch” se zasekl. Za loňský rok jsme si místo růstu pohoršili a náš HDP na hlavu dle parity kupní síly klesl z 92 % na 91 % unijního průměru. A experti varují, že bude hůř.
Abychom se vyhnuli ustrnutí ve vývoji a následnému pádu, musíme začít něco dělat. Co? Konečně napravit chyby a vyrovnat deficity zaviněné čtyřiceti lety komunismu, ale i omyly v hospodářské politice 90. let a vadnou evropskou klimatickou doktrínu. V jejich důsledku máme nedostatek kapitálu, kvalifikovaných pracovníků, přicházíme o dostupné energie. Nejsme pak schopni modernizovat výrobní kapacity a budovat nové dostatečně rychle a masivně inovovat, abychom nabídli ony špičkové finální výrobky.
Abychom dokázali zlepšit všechno najednou, potřebujme strategii, která spojí průmysl, vědu, energetiku a k tomu zajistí přístup k investicím, zejména k rizikovému kapitálu pro startupy a uvádění na trh zcela nových výrobků. Což samozřejmě narazí na hromadu překážek, jež lze nazvat souhrnným slovem “resortismus”. Ti, co dnes rozhodují o jednotlivých částech inovačního řetězce, se své malé moci nebudou chtít vzdát ve jménu velkého dobra celku. Když to však lze překonat kvůli sportu, proč ne kvůli blahobytu?
Schopnost koordinovat výzkum a vývoj, dát dohromady vědecké instituce a průmyslníky a k tomu zajistit kapitál, znamená vyřešit jednu část problému. Možná nakonec tu snazší. Chce to “jen” trochu dobré vůle od jednotlivých resortů a třeba i rozhodnutí zrušit veškeré dotace a nahradit je “fondem budoucnosti”, který nebude poskytovat nevratné dárečky, ale prostředky na investice do rozvoje, jež se státu vrátí ve formě zpětného prodeje akciového podílu, pokud projekt uspěje.
Druhá část bude vyžadovat velkou odvahu. Podobnou, jako když Steve Jobs zrušil po svém návratu do Apple většinu projektů, které přinášely jen drobné zisky, zariskoval a vsadil na několik málo finálních produktů s dnes již slavným “íčkem” v názvu. Ty se staly globálně úspěšnými a generují obří výdělky. Totéž musíme udělat my. Zbavit se výrob hromady dílů pro jiné a soustředit se na koncové výrobky prodávané s vysokou marží pod vlastní značkou.
V dnešní době globálních dodavatelských řetězců už malá země těžko může vyrábět vše od šroubku po lokomotivu. Ani to není účelné. Ale stejně jako za první republiky bychom opět měli daleko více produkovat pod značkou “Made in Czechia”, nikoli být jen dílnou na součástky. Rovněž se potřebujeme více orientovat na třetí trhy, kde máme jednak tradici, jednak i věcí šanci uspět než u našich partnerů v EU, kam dnes směřuje přes 80 % našeho exportu. Kdo cílí na světový úspěch, nemůže se soustředit pouze na sousedy.
Pokud máme chtít nový resort, tak “ministerstvo úspěchu”. Jistě, to je daleko těžší, než zřídit “ministerstvo bafuňářů”. Když už ale poslanci správně vidí, že pro dobrou reprezentaci země je třeba vytvořit podmínky, sloučit agendy a vymyslet strategii, tak proč by to nešlo u “průmyslového nároďáku”? Jako Češi jistě budeme hrdí na prosperitu a vysokou životní úroveň. A nakonec, tento tým se lvíčkem ve znaku vydělá i na ten sport. Což obráceně neplatí. Je dobré být rychlý a silný, ale daleko lepší je být prosperující a bohatý.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
