Schmarcz: Důvěra Čechů v EU je na bodě mrazu. Otevírá se šance zneškodnit hrozby nelegální migrace a Zeleného údělu. Využijeme ji?

V Německu protestní AfD rekordně rostou preference, v Nizozemsku má sedlácká BBB, která vznikla na obranu před klima hysterickou vládou, dokonce šanci vyhrát předčasné volby. Evropští lidovci otočili a odmítli plán Evropské komise na likvidaci zemědělství kvůli snížení emisí. Čekají nás změny?

Češi ještě loni měli k EU docela kladný vztah, věřilo jí 58 procent občanů, nejvíce od roku 2009, kdy za tím rovněž stálo naše předsednictví. Nyní jí pouhých 9 % důvěřuje rozhodně a 37 % spíše. Horší to bylo jen za světové finanční krize v roce 2012 a vůbec nejhorší vztah jsme měli k Unii v roce 2016 během masivní migrační vlny a pokusu zavést povinné kvóty – tehdy padla důvěra na 37 %. Mohou se tato čísla ještě zhoršit? Klidně, pokud se nezmění kurs a neskončí iracionální a škodlivé evropské politiky.

Podstatné je, že tentokrát se “odklon od Bruselu” netýká jen nás, nebo obecně známých “kverulantů” z Visegardké čtyřky. Děje se to, jak se říká “i v lepších rodinách”. Nizozemci, národ, který si vždy uměl uhrát svoje a patřil ke spokojeným vítězům evropské integrace, zažívají doslova zemětřesení. Padla eurooptimistická vláda, a to kvůli sporům o omezení migrace. Už předtím však dostala tvrdý náraz kvůli klima fanatickému programu na ničení farem, který premiéru Marku Ruttemu nevyšel a ještě si vyrobil politickou konkurenci.

Sedláci se vzbouřili tak tvrdě, že kabinet musel couvnout. A založili si stranu, s níž přesvědčivě vyhráli regionální volby. V nich obrali o hlasy zejména křesťanské demokraty, kteří v Rutteho vládě měli ministra zemědělství, jenž nezastavil šílený zelený nápad pobít krávy – a jejich kmenoví voliči jim za to vystavili účet. Což nepochybně vedlo Evropskou lidovou stanu k oné ostré otočce. Zelení a socialisté v Evropském parlamentu už nemohou počítat s jejími hlasy pro klimatickou politiku tak jistě jako dosud.

V Německu, které je známo tím, jak úzkostlivě se vyhýbá čemukoli, co zavání extrémem, neobvykle posiluje AfD, jež zde má nálepku “ultrapravicová”. Kupodivu však za tímto nárůstem zdaleka není jen nespokojenost s migrací. Novou “centrálou energie” se pro ni stalo odmítání “energiewende”, což je už patnáct let vlajková loď Berlína, ať vládne kdokoli. Mnozí progresivisté nám dávali právě Němce za vzor, jak příkladně provádějí transformaci energetiky k obnovitelným zdrojům. Sami naši sousedé si zjevně úspěch představují jinak.

Alternativa pro Německo překonala nejen Zelené, ale i socialisty spolkového kancléře Olafa Scholze. Přičemž už dávno není pravda, že jde o partaj bodující jen v bývalé DDR, jak nám pořád sugeruje řada českých novinářů. Nyní už je “salonfähig” i na Západě. Dostává se tím ze škatulky extrémů. V Česku nikdy žádná nová krajní formace nedosáhla více jak deset procent a AfD je nyní na dvaceti. Hlavně však má zcela relevantní a legitimní témata. Pokud je ostatní strany nebudou řešit, pnutí ve společnosti dále poroste.

Posun doprava vidíme v celé Unii. Ve Švédsku, Finsku, Itálii, Španělsku, nově v Nizozemsku a lze čekat, že po řádění výtržníků s migračním pozadím nastane i ve Francii. Jde o samé nové země, takže už nebude možné psát, že jde o nedostatek citu pro “evropské hodnoty” v postkomunistických státech. Není těžké pochopit, proč se tak děje. Hlavní důvody jsou dva: nespokojenost širokých vrstev obyvatel s migrační a také zelenou politikou. Přičemž se konečně smazává rozdíl mezi východem a západem kontinentu.

Teprve nyní se vracíme ke skutečným původní hodnotám evropské civilizace, jimiž jsou vláda práva a kritický rozum. Neschopnost vypořádat se s nelegální migraci narušuje to první, klima hysterie to druhé. Ještě musíme zmínit třetí opěrný pilíř západní kultury: humanistickou morálku. A tu vzdor propagandě progresivistů ohrožují oni a ne konzervativci. Ti jako první a v maximální míře projevili skutečnou solidaritu s Ukrajinci a myslí více na lidi a jejich kvalitu života, než na klimatickou ideologii.

Co se stane? Nebo spíše, co se musí stát? Příští rok počátkem června se konají volby do evropského parlamentu. Lze doufat, že v nich posílí strana rozumu, reprezentovaná (polepšenými) lidovci a frakcí Evropských konzervativců a reformistů (patří tam ODS, polská PiS, Bratři Itálie, španělský VOX či švédští demokraté a Strana Finů, možná se přidá nizozemská BBB). Ve Francii bude muset Macronova Republika v pohybu hodně “přitvrdit”, aby udržela krok s Národním sdružením (vedeným Bardellou místo Le Penové).

Bez toho, aby se věci zlepšily, nelze čekat zvýšení důvěry v Evropskou unii. Ale o to druhé ani nejde, jde o to první. Poprvé od našeho vstupu máme šanci stát se součástí hlavního proudu v EU a nepaběrkovat na periferii. Což znamená i možnost konečně prosadit naše esenciální národní zájmy, jimiž jsou zastavení nelegální migrace do Evropy a dostatek laciné energie. Když už tyto problémy trápí i velké a staré země, otevírá se nám “okno příležitosti”. Ale musíme umět využít situaci. Zvládneme to?

Brzy budeme moudřejší. Až uvidíme finální kandidátky do eurovoleb. Podle toho, kolik na nich bude rozumných zastánců reforem unijních politik a kolik kývačů ochotných pokračovat v dosavadním kursu, i kdyby měl vést do propasti. V každém případě bychom ve svém vlastním zájmu měli věnovat hlasování o složení Evropského parlamentu mnohem větší pozornost než obvykle. Nejde o volby druhého řádu. Naopak, pro naši budoucnost jsou rozhodující. V Bruselu se bude skutečně bojovat za Prahu.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz