Rozhovor s Tomášem Zdechovským, poslancem Evropského parlamentu
Před poslancováním působil jako krizový manažer a mediální analytik. Je považován za odborníka na krizovou komunikaci. Mimo toho se věnuje i publicistické a literární činnosti. Má mnoho zkušeností především z podnikatelského prostředí.
Hodně známým jste se jako europoslanec stal v rámci kauzy Evy Michalákové a odebírání dětí v Norsku. Působil jste přitom poměrně urputným dojmem. Jste takový?
Jsem přesvědčen, že když člověk chce něco změnit, musí mít ambici a musí chtít něco změnit. Musí pro to něco udělat. Já chtěl věci měnit už od dětství. Ukázal jsem hodně lidem, že ty věci jdou. Lidé se mě ptají, proč tolik řeším odebírání dětí v Norsku, a já odpovídám, že když bych měl dělat jen to, co má europoslanec v popisu práce, tak nedělám nic. Europoslanec má napsat dobrou legislativu. Jenže to je práce, která se dá zvládnout za pár hodin, a ve zbytku času jde dělat věci, které jdou nad rámec toho mandátu. Věci, které jsou praktické, konkrétní a mají opravdový smysl. Můžu prostě ze své pozice pomoci konkrétním lidem a vidět konkrétní výsledky. Navíc ta otázka dětí se mě osobně silně dotýká, což je další důvod, proč to dělám.
Máte také bohaté zkušenosti s podnikáním. Byl jste jednatelem i ředitelem velké vzdělávací agentury a dalších dvou významných firem. Jak vidíte podmínky pro podnikání dnes a v době, kdy jste začínal podnikat?
Podnikání mě bavilo a přijde mi, že před těmi třinácti lety bylo snazší začít podnikat a rozvíjet se. Čím dál víc si ale myslím, že naše společnost není vyzrálá na to, aby si dobrých podnikatelů vážila. Hodně jim hází klacky pod nohy a stále více podléhá Babišově rétorice, že podnikatelé jen kradou a všichni by asi měli být jen v továrnách, protože to je údajně jediná poctivá práce. Už si neuvědomují, že i ty továrny většinou řídí podnikatelé. Pevně věřím, že se postupně situace změní a lidé si začnou podnikatelů více vážit.
Je možné porovnat úroveň a zkušenosti českých lídrů a manažerů s lídry v Evropě i ve světě? V čem vidíte rozdíl?
Úroveň českých a evropských podnikatelů se hodně srovnává. Dříve platilo, že jsme se dost báli vyvážet, expandovat a inovovat, teď už ten pocit z českých firem nemám. Také se čeští podnikatelé naučili platit včas, což byl obrovský rozdíl od těch ze západní Evropy. Jiný názor mám na české politické lídry. U nich mi stále chybí odvaha, tah na bránu a schopnost dlouhodobě plánovat a investovat. Přemýšlí se tu v rámci jednoho volebního období a nemáme dlouholetou vizi. Vlastně je jen málo českých lídrů, kterých bych si mohl vážit. Chybí mi tu výrazné osobnosti.
Jaké vlastnosti podle vás by měl mít dobrý manažer a lídr? Stačí k tomu pouze další školy a diplomy?
Škola sama o sobě vám dá základy, ale život je pak o něčem jiném. Moje zkušenost je, že i prestižní vysoká škola není zárukou dobrých manažerských schopností. Člověk hlavně musí být ochotný sám na sobě pracovat a jít do rizika, přijímat změny a necouvnout při prvním neúspěchu. Musí také umět vyjednávat a mít jasný cíl, vizi. Osobně si totiž nemyslím, že by v podnikání mělo jít jen o to, aby mě to uživilo, mělo by se to někam posouvat. Dobrý lídr by si pak měl umět dobře vybrat spolupracovníky a pracovat se zaměstnanci, motivovat je, protože to je věc, která se mu vrátí na jejich produktivitě.
Jak vidíte úroveň vzdělání dnes? Zastávám názor, že pokud se nezmění základní pohled na školství, který se dnes řídí heslem „Kdo umí, umí. Kdo neumí učí“, bude každé zvyšování rozpočtu na školství jen prázdnou investicí. Co si o tom myslíte?
V momentě, kdy jsou ti šikovní schopni vydělat si všude jinde třikrát a vícekrát vyšší sumu, tak to člověk opravdu musí být nadšenec a samaritán, aby chtěl učit, takže za mě rozhodně má smysl navyšovat školství rozpočet. Moc se mi ale nelíbí tendence, že žáci by hlavně měli umět informace najít, spíš než je znát, protože to často končí tak, že se jen někde hledá, a nikdo nic neví. Spousta věcí se tak zbytečně prodlužuje. Tímto přístupem navíc hodně ztrácíme schopnost se učit a používat paměť, o čemž si opravdu nemyslím, že je to dobře a nějak to pomůže v budoucím uplatnění absolventů.
V současnosti je také žhavé téma uplatnění čerstvých absolventů a mladých lidí po škole, protože nemají potřebné znalosti a ani dostatečnou praxi. Možná by jedna z cest ke zkvalitnění vzdělání byla, aby si po maturitě výlohy na další studium a vzdělávání hradili studenti plně sami, studovali při zaměstnání, ať již dálkově či kombinovaně. Jaký je váš názor?
Souhlasím s tím, že je to jedna z cest. Muset si alespoň částečně platit školné podle mě povede k větší zodpovědnosti. Sám jsem musel při studiu pracovat, protože mi v osmnácti letech zemřel otec, a pokud jsem chtěl dostudovat, nic jiného mi ani nezbývalo. Sirotčí důchod po mém otci, učiteli, byl jen minimální. Bylo to náročné, ale dalo se to. Naučilo mě to si věcí vážit, vím, že nic není zadarmo, a do života jsem šel mnohem víc připravený než moji vrstevníci.
Dlouhodobě se věnujete také tématům opatrovnického práva a role otců. Pořádal jste na toto téma několik odborných seminářů, naposledy ke křivému obvinění ze zneužívání dětí, které matky stále častěji využívají, aby otce zcela vytěsnili ze života dětí, protože naše soudy a právní systém jsou především na straně matek. Leckdy otcové nemají téměř žádná práva kromě povinnosti placení výživného, a nemohou se tak podílet na výchově svých dětí, protože byly určeny do péče matky.
Z osobní zkušenosti vím, že to, co popisujete, je skutečně denní chléb většiny českých otců. Ta situace se za poslední roky výrazně zlepšila, ale pořád je co dohánět, protože ta diskriminace otců tu prostě je a jen tak z podvědomí nevymizí. Proto jsme také ty semináře pořádali, chtěli jsme odborníky i veřejnost upozornit na to, že se to mění. Že nyní už třeba nevodí do školky děti pouze matky, ale až z poloviny to jsou otcové, což vám potvrdí v každé školce. A že také nejsou jen matky, kdo to jako jediný s dětmi myslí dobře. Vím, že stále je i hodně otců, kteří svou roli nechtějí skutečně přijmout a jsou spokojeni jen s tou zmíněnou povinností platit, případně se klidně své otcovské role dokážou vzdát úplně. Nedělal bych z toho ale pravidlo, a naopak se snažil i těm méně uvědomělým tu rodičovskou zodpovědnost vysvětlit.
Je šance, že i otcové budou mít po rozvodu více práv a možností být více se svými dětmi, mít větší vliv i na jejich výchovu a rozvoj a budou více spolurozhodovat i o jejich vzdělání?
V případě zavedení tzv. cochemské praxe, kdy se soud, OSPOD a další účastníci opatrovnického řízení na rodiče doslova domluví, aby je dotlačili k dohodě, by ta šance na zlepšení byla veliká. Nemusí zde jít vždy přímo o střídavou péči, někdy je dohodou i jen rozšířený styk, protože jeden z rodičů třeba stejně nemá větší možnosti kvůli častému cestování v práci apod., ale nestává se pak, že by byl jeden z rodičů, nejčastěji otec, zcela odříznut od možnosti děti aktivně vychovávat a stýkat se s nimi.
Máte své životní krédo?
Svět nezmění snílci, ale ti, kdo dokážou své sny realizovat.
Děkuji za rozhovor.