Než se do toho se svým kolegou Amosem Tverskym pořádně pustili, ekonomie byla přesvědčena, že v podstatě bohatě vystačí s matematickým aparátem, sofistikovanými vzorci a důvěrou v lidskou racionalitu.
Kolegy ekonomy zaobírající se pečlivě historií ekonomických teorií uklidním: Ano, jsem si vědom toho zjednodušení až na dřeň. A hodlám v něm pokračovat, protože je ilustrativní.
Tedy zjednodušeně, ale vlastně celkem přesně řečeno: Dost často však vzorečky a matematický aparát dodávaly podstatně jiné výsledky, než jaké si dovolovala předkládat realita. Což bylo nemilé a vedlo to k řadě velmi sofistikovaných vysvětlení, proč to tentokrát (zase) tak úplně nevyšlo. A pak přišli Daniel Kahneman a Amos Tversky s vysvětlením platným pro všechny případy najednou.
Bylo prosté: Chyba není ve vzorcích. Chyba není ani v matematickém aparátu. Chyba je v člověku.
Že člověk ekonomický, homo oeconomicus, reálně neexistuje, to se samozřejmě vědělo i bez dvojice Kahneman a Tversky. Ostatně vznikl jako teoretický myšlenkový koncept a nikdy nežil ani jeden jediný exemplář tohoto stoprocentně racionálního tvora, který vždy myslí jen na vyšší zisk, vyšší efektivitu, a i jeho sny se týkají přidané hodnoty. A především tvora, který je tak i schopen jednat, vyhodnotit bez ohledu na okolnosti a tlaky či časovou tíseň optimálně varianty a zvolit tu, která přináší nejvyšší benefity.
Tak zvaný hlavní ekonomický proud, navzdory vědomí, že si ekonomického člověka vymyslel, přesto věřil, že na základě představy o něm lze v rámci modelů pracovat s variantou maximálně racionálního lidského jednání. Takže teorie racionální volby namátkou předpokládala, že pokud člověk hodnotí potenciál zisku a ztráty, postupuje vyváženě. Lidově, že měří zisku i ztrátě stejným metrem. Až přišla behaviorální ekonomie, která vrátila do úvah principiální pochybnost o racionalitě lidského poznání. A co více, toto znejistění bylo založeno na experimentech, které ukázaly, že jakkoliv člověk může přistupovat k problémům, situacím a k životu jako celku velmi racionálně a sledovat i neobyčejně (klidně až nechutně) racionální cíle, z mnoha důvodů se racionálně nemusí a skoro nikdy nebude chovat. Třeba proto, že odpor ke ztrátě je vyšší než touha po zisku. Nebo také, že lidé rozlišují peníze podle způsobu, jakým je získali. Typicky: Člověk, který vyhraje v loterii částku rovnající se jeho měsíčnímu příjmu, ji s klidem utratí za vcelku nepotřebné věci. Když ale dostane jednorázově v zaměstnání mimořádnou odměnu rovnající se jeho měsíčnímu příjmu, bude mít daleko větší tendenci ji zahrnout do úspor. Člověk ekonomický by neměl peníze rozlišovat podle způsobu nabytí, ale nakládat s nimi vždy stejně racionálně. Nu, chybička se vloudila a člověk normální se chová po svém.
Že někdo posunul ekonomii na novou úroveň, to se říká o řadě velkých myslitelů. Nobelista za rok 2002 Daniel Kahneman, který zemřel 27. března, posunul na novou úroveň především poznání člověka. Dokázal, že nejsme zdaleka tak dokonalí (pokud chceme racionalitu považovat za součást dokonalosti), jak si chceme myslet. Spolu se svým souputníkem Amosem Tverskym (zemřel 1996, jinak by Nobelovu cenu jistě získal také) Kahneman doložil, že kromě neschopnosti pojmout celou složitost věci podléháme ve svém rozhodování podivuhodným vlivům, které jsou mnohdy iracionální, a ještě ke všemu často s tématem rozhodovacího procesu nemají nic společného.
Jeden z výzkumů založených na jeho a Tverskyho teoriích například prokázal, že američtí soudci rozhodující o vazbě jsou k obviněným přísnější v době hladu před polední přestávkou soudu, nejmírnější metr pak nastavují během spokojeného období po obědě.
A pak se divíme, jak ten náš svět vypadá.
prof. Ing. Luboš Smrčka, CSc., Katedra strategie, FPH, VŠE
Foto: Pixabay
Autor: Luboš Smrčka