EDUARD HORÁK, Pravý prostor ZDE.
Zásluhy odborů v konečném důsledku prospívají především těm, kteří se skutečné konkurence obávají a chtějí těžit ze svých funkcí, díky kterým mohou ovládat zaměstnance a určovat, kdo a za jakou cenu bude pracovat i proti jejich vůli.
Historie odborových organizací spadá do druhé poloviny devatenáctého století, přesněji řečeno do roku 1870, kdy v tehdejším Rakousku-Uhersku tamější rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Šlo o reakci na sílící nespokojenost a demonstrace především manuálně pracujících dělníků. V té době byly odbory v podstatě volnotržní spolky, které se stavěly za zlepšení podmínek pracujících. Potud vše v pořádku. Nejvýznamnější změnou bylo ale to, že odborové organizace našly postupem času svou oporu v zákonech, kdy se staly vyjednavačem monopolním. A to už v pořádku není.
Hlavním cílem odborových organizací se stalo zlepšení pracovních podmínek dělníků, zrušení dětské práce, zavedení (a neustálé zvyšování) minimální mzdy, ochrana bezpečnosti a zdraví při práci, zvyšování zaměstnanosti, důchodová politika a jiné. U nás existuje tzv. Českomoravská komora odborových svazů (ČMKOS), která sdružuje odborové svazy v Česku. Vznikla v roce 1990 transformací z bývalého ROH, tedy Revolučního odborového hnutí, které bylo pravou rukou Komunistické strany Československa a převzalo od ROH majetek. Odborové organizace vyjednávají se zaměstnavatelem o podobě kolektivní smlouvy. Odbory též vyjednávají se zástupci moci státní o všeobecných podmínkách pro zaměstnance a dopadech reforem. Současným odborovým bossem v České republice je Josef Středula.
Odborové organizace se pasují do role strážných andělů a zastánců všech zaměstnanců, kdy si na tuto svoji „roli“ vytvořily monopol. Přesněji monopol vyjednávající o ceně (co jiného je mzda, než cena za provedenou práci?). Mimoto, že zaměstnance, které berou pod svá křídla, považují za nevzdělané a nesvéprávné entity, které nejsou schopny si vyjednat pracovní podmínky samy, některá jejich opatření nejenom pracovní podmínky zaměstnanců nezlepšují, ale naopak zhoršují. Důsledkem těchto vyjednaných „moderních výdobytků“ je snižování reálných mezd a zvyšování nezaměstnanosti. Ve skutečnosti je to jenom hra s nulovým součtem, která má pod rouškou „sociální spravedlnosti“ za úkol balamutit zaměstnance, kteří těmto opatřením důvěřují a odborářským papalášům, kteří jsou naoko nezávislí na politických stranách a lobby, důvěřují. Nyní si dokážeme, že odbory, tato rakovina současnosti a svobodné společnosti, opravdu prospěšné nejsou.
Minimální mzda, tedy institut, o jehož zvyšování se odborové organizace neustále snaží, představuje nyní částku 12 200 korun. Současný požadavek odborů je na úrovni minimálně 13 700 korun a ministryně práce a sociálních věcí Maláčová počítá s nárůstem minimální mzdy v horizontu jednoho a půl roku na více než sedmnáct tisíc čtyři sta korun. Minimální mzda má přitom negativní dopad jak na zaměstnavatele, tak hlavně na samotné zaměstnance. Zákon tedy přikazuje, že žádný zaměstnanec nesmí být zaměstnán za mzdu nižší, než 12 200 korun. Prvním důsledkem tohoto „opatření“ bude, že každý pracovník, který nemá pro svého zaměstnavatele hodnotu vyšší než tuto částku, bude propuštěn a nebude zaměstnán vůbec. Proč bych totiž měl platit zaměstnance, který vyrobí měsíčně produkt, který následně prodám za 12 tisíc, když má nárok na minimální částku o dvě stovky vyšší? Pro zjednodušení pomíjím fakt, že zaměstnavatel musí za zaměstnance odvádět více než stejnou částku na daních. Hodnota práce se nedá zvýšit tím, že někomu zakážete pracovat za určitou částku. Pokud se zaměstnavateli tedy ve spojením s minimální mzdou stává nerentabilní, zaměstnán prostě nebude. Zabráníme mu tím si vydělat třeba méně, ale alespoň něco. Místo nižšího výdělku „vyrobíme“ nezaměstnaného. Je to jako by odbory řekly: „Za tuto mzdu vám zakazujeme pracovat!“
Zvýšení minimální mzdy má rovněž za následek růst nákladů firem. Pokud nelze tyto náklady přenést v podobě růstu cen na spotřebitele a firma má pouze minimální hospodářský výsledek, může dojít na situaci, že firma přestane být zisková úplně a bude muset omezit výrobu a propustit další zaměstnance. Nejvíce postiženi budou právě pracovníci s nejnižšími mzdami, nejméně vzdělaní, teenageři a čerství absolventi, tedy ti, pro které měl být zákon o minimální mzdě určen.
Stručně řečeno, když si mě zaměstnavatel díky minimální mzdě „nemůže dovolit“, přesunu se na úřad práce, kde získám podporu v nezaměstnanosti ve výši téměř osmi tisíc korun. Výsledek je následovný: Já nemám práci, cítím se nepotřebný, podřadný. Můj bývalý zaměstnavatel přišel o zaměstnance, který mu do té doby přinášel zisk. Spotřebitelé kupovali plody mé práce, nyní je nemají. Spotřebitelé zaplatí ze svých daní mou podporu, místo toho, abych já na daních a můj zaměstnavatel přispěl do státní kasy (o tom, že daně znamenají explicitní krádež a legalizovaný zločin v některém z dalších článků).
Odbory totiž nechápou (nebo chápat nechtějí), že mzdu lze zvýšit v podstatě pouze zvýšením mezního produktu práce. Jediná věc, která může vysvětlit nárůst reálných mezd v celém ekonomickém systému, je však pokles cen ve srovnání s platy. A jediná věc, která to dosáhne, je zvýšení produkce na jednoho pracovníka. Vyšší produkce na pracovníka – vyšší produktivita práce – slouží ke zvýšení prodeje zboží a služeb v souvislosti s nabídkou práce, která je produkuje. Tímto způsobem se snižují ceny ve vztahu ke mzdám, čímž se zvyšují reálné mzdy a obecná životní úroveň. Z toho vyplývá, že zvýšení hrubých mezd, které odborové svazy žádají, vůbec není zdrojem rostoucích reálných mezd a že zdrojem rostoucích reálných mezd je ve skutečnosti rostoucí produktivita práce a pokles cen. Životní úroveň není zvyšována díky vymyšleným zákonům a vyhláškám, které ukládají vyšší mzdové sazby, ale zvýšením produktivity práce, což zvyšuje nabídku zboží vzhledem k nabídce práce, a tím snižuje ceny ve srovnání se sazbami mzdy, a tím umožňuje růst cen o méně než mzdy.
V mysli typického odboráře a socialisty neexistuje žádný vztah mezi dovednostmi a mzdami. Zdá se, že pokud je vyšší minimální mzda podmíněna tím, že zaměstnavatelé budou i nadále činit všechna stejná rozhodnutí o přijímání zaměstnanců, které předtím dělají, s výjimkou toho, že lidé, které zaměstnávají, budou placeni více. V tomto progresivním pohledu je mzda pracovníka jen nějakou minimální částkou, která je vnucena pracovníkovi a že bez minimální mzdy by zaměstnavatel mohl platit svým pracovníkům jakoukoli kladnou částku nad nulu a pracovník by byl nucen ji přijmout. Je to klasická marxistická ekonomie, kde jsou pracovníci zneužíváni a jsou vydáni na milost či nemilost zaměstnavatelům. Jak sám Marx uvedl, existuje velmi malý rozdíl mezi pracovním vztahem a otrockým vztahem. Ale na svobodném a konkurenčním trhu práce to tak nefunguje. Soutěž o práci zajišťuje, že lidé jsou placeni podle toho, co ekonomové nazývají hodnotou svého marginálního produktu, což je složitější způsob, jak říci, že mzdy budou mít tendenci odrážet hodnotu produktivity práce pro zaměstnavatele.
Není bez zajímavosti, že institut minimální mzdy dříve obhajovali hlavně rasisté, kteří chtěli tímto vyloučit z trhu práce obyvatele tmavé pleti. Ono totiž skutečným důsledkem zavedení minimální mzdy je zvýšení nezaměstnanosti právě u minoritních skupin, jako jsou lidé s odlišnou barvou pleti, méně vzdělaní, absolventi a nekvalifikovaní pracovníci.
Zvýšení minimální mzdy rovněž znamená ve většině firem plošné zvýšení mzdových tarifů („nebudeme přece makat za téměř minimální mzdu…). Tím firma zaplatí vyšší odvody (daně) do státního eráru, které ti samí, kteří odhlasovali zvýšení minimální mzdy, použijí na financování svých alokačních selhání.
Další nevýhodou je, že mzda také ukazuje hodnotu práce v různých oborech. Tímto pokřivením ceny práce (mzdy) díky restrikcím určující její výši (stejně jako daně, cla, dotace apod.), se zastírá srovnání mzdových sazeb. Nízké platy zpravidla signalizují pracovníkovi, že je nejvhodnější vyhnout se práci v oblastech s nízkými mzdami a hledat zaměstnání jinde. Pokud však mzdy za službu neklesají s poklesem hodnoty této služby, neexistuje odstrašující prostředek (ve formě nižších mezd), který by přesměroval zdroj na lepší využití.
Odbory se také holedbají tím, že stály (a stále stojí) za snížením a v podstatě vymizením fenoménu dětské práce. Není to pravda. Za vymýcením (či omezením) dětské práce stojí volná soutěž, kapitalismus a zvyšování životní úrovně. Děti, které dříve musely pracovat, aby rodina měla vůbec za co žít, si teď mohou dovolit navštěvovat školy, či cokoliv jiného. V zaostalých státech (odmítám používat eufemismus „rozvojové státy“) je důsledkem zákazu dětské práce zvýšení dětské prostituce, pašování, krádeže a žebrání.
V současné době velmi frekventované téma kratšího pracovního týdne je rovněž čistě kapitalistický výdobytek. Při nárůstu produktivity práce a s tím spojeným růstem celkového výstupu firmy si firma může dovolit snížit časovou zátěž zaměstnanců snížením počtu odpracovaných hodin při stejném výstupu. Zaměstnavatelé se také snaží získat ty nejlepší zaměstnance, a proto můžou kratší pracovní dobu za stejnou nebo vyšší mzdu než konkurence zahrnout do svých personálních strategií v rámci zaměstnaneckých bonusů či benefitů.
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (BOZP) je další částí mozaiky lží, kde si odbory přivlastňují zásluhy při zlepšení podmínek. Nebezpečné, nepěkné, neekologické pracoviště zvyšuje hlavně náklady samotného zaměstnavatele, nikoliv naopak. Zaměstnancům se musejí vyplácet vyšší mzdy, aby vyvážily riziko, které ze zanedbávání těchto standardů vyplývá. Zaměstnavatelé musejí následně nákladně platit za pracovní úrazy, soudní spory, ale také díky vyšší fluktuaci zaměstnanců rekvalifikace a zaučení pracovníků nových.
Na několika příkladech jsme si ukázali, že zásluhy odborů na zlepšení podmínek zaměstnanců jsou nejenom marginální, ale dokonce záporné. Vedle vydírání průmyslníků s podporou „socialistů všech stran“ ze své monopolní pozice vyjednávačů o ceně práce, jde především o zvyšování nezaměstnanosti podporou takových ekonomických nonsensů jako je institut minimální mzdy, diskriminace celých skupin zaměstnanců a dalších „výdobytků“, které v konečném důsledku prospívají především těm, kteří se skutečné konkurence obávají a chtějí těžit ze svých funkcí, díky kterým mohou ovládat zaměstnance a určovat kdo a za jakou cenu bude pracovat i proti jejich vůli.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
