Švehla: Zatracené průměry

Určitě víme, že existuje průměr aritmetický, geometrický, vážený a harmonický a jaký je mezi nimi rozdíl? Pokud ne, nevadí. Určitě vystačíme s tím nejobvyklejším, tj. průměrem aritmetickým.

Víme, co je třeba průměrná mzda? Je to číslo, které teoreticky vznikne sečtením všech vyplacených mezd v zemi a vydělením tohoto součtu jejich počtem (prakticky se průměrná mzda zjišťuje trochu jinak, ale podstata toho údaje je stejná). Týká se to ovšem mezd čistých nebo hrubých? Tady už nejspíš někdo zaváhá, tak dodejme, že mezd hrubých (čistá mzda je asi o třetinu nižší, protože z ní platíme daně a sociální a zdravotní pojištění). 

Celkem běžně se srovnává průměrná hrubá mzda s průměrným důchodem, ze kterého se neodvádí nic. Tento faul se vyskytuje v médiích, ale i v oficiálních vládních výstupech, což je docela nešťastné. Hodně se teď mluví o tom, že důchody stoupají a dosahují už 42 % průměrné mzdy. Pracuje se s čísly „průměrný důchod v prosinci 2022“, což bylo 18.061 Kč a „průměrná mzda ve 4. čtvrtletí 2022“, což bylo 43.412 Kč. Když průměrnou hrubou mzdu snížíme o daně a odvody (tedy asi o třetinu), dojdeme k poměru přes 55 %, což by rozhodně bylo korektnější. Někdo ale raději porovná prosincový průměr důchodů s průměrem mezd za celý rok 2022 (což bylo jen 38.911 Kč, čistého cca 25.680 Kč) a dojde tak až k 70 % – tedy k tvrzení, že v důchodu bereme až 70 % aktuální průměrné mzdy! To už je samozřejmě hodně přitažené za vlasy, realita bude někde kolem poloviny. 

Těžko dojít k přesnějšímu údajům, protože průměrná mzda je částka, kterou většina lidí nepobírá. Většina mezd i důchodů je nižší než uvedený průměr. Ten je vychýlen vysokými platy manažerů a dalších zaměstnanců a u důchodů je to podobné. Chceme-li mít o skutečné úrovni příjmů realistickou představu, lépe než průměr poslouží medián a modus. Medián zjistíme, když všechny mzdy seřadíme podle velikosti a najdeme prostřední hodnotu – stejný počet mezd bude nižších než medián a stejný počet bude i těch vyšších. V uvedeném období je to částka 37.463 Kč, kterou zná ze své výplatní pásky přece jen víc lidí. Možná ještě lepší je zjistit modus, tedy mzdu, která se vyskytuje nejčastěji, a to je částka ještě o něco nižší, která se běžně nevykazuje. Nejčastější důchody (mezi 15 – 20 tisíci) pobírá nadpoloviční většina důchodců. Vysokých důchodů nad 25 tisíc korun už jsou jen nižší desetitisíce z celkem 2,5 milionu všech důchodců. 

Podobné je to s inflací. Nejvíce se zabýváme roční mírou inflace, která letos klesla z lednových 17,5 % na 16,7 % a málo si přitom uvědomujeme, že se jedná o zvýšení cen za celý uplynulý rok. Z měsíce na měsíc rostou ceny tempem pomalejším, výjimečný skok nastal letos v lednu (+6 %), kdy vláda ukončila platnost úsporného tarifu na energie. I tento moment ukazuje, jak zákeřný dovede být průměr – protože vykazovaná inflace je průměrný růst cen všeho zboží, zahrnutého v tzv. spotřebitelském koši. Toto číslo tedy skrývá jak některé poklesy cen, tak ceny nezměněné a vychyluje se na základě jednotlivostí, pokud jsou dostatečně průrazné (a to ceny energií rozhodně v lednu byly). 

Když už mluvíme o příjmech (mzdách a důchodech) a růstu cen, samozřejmě se nabízí i úvaha o nominálních a reálných veličinách. Nominální mzda je číslo, které vidím na výplatní pásce (nebo dnes už spíš na výpisu z účtu) a reálná mzda je přepočtená na zboží, které si za to mohu koupit. Když mi tedy k 1. lednu vzrostla mzda o 7 %, byl to růst nominální, a když máme inflaci skoro 17 %, tak vzniká dojem, že mi reálně mzda klesla o 10 procent. Takový výpočet se jistě hodí odborářům, ale fakticky je dost závadný. Abych mohl nominální mzdu korigovat o inflaci, musím porovnávat stejná období. Proti růstu cen za rok 2022 (15,8 %) musím postavit růst své nominální mzdy za stejné období a ještě přitom musím uvážit, že zvýšení mzdy o 1000 korun v lednu znamená za rok příjem 12 tisíc, kdežto zvýšení v červenci je poloviční atd. Zároveň se musím zorientovat ve skutečném zdražení, které se mě dotklo. Některým vysokým cenám jsem se vyhnout nemohl (nájemné), ale u jiných položek jsem nejspíš začal víc šetřit (benzín do auta, náklady na topení), nahrazovat drahé položky levnějšími (potraviny, dovolená) a některé nákupy jsem třeba úplně odložil (oděvy). Pokud jsem část svých příjmů dokázal šikovně investovat (spořící účty, cenné papíry nebo třeba nákup nemovitosti k dalšímu pronajímání), vliv inflace na své skutečné příjmy jsem mohl do jisté míry zmírnit a platí to samozřejmě i obráceně. Pokud mi loni selhalo auto a musel jsem koupit nové, podstatně dražší, inflace mě zasáhla daleko citelněji, než by naznačovaly statistické výpočty.

Statistické údaje jsou nesporně odrazem reality, ale skrývají v sobě jedno nebezpečí: vypadají velmi srozumitelně pro každého. Vypadají tak srozumitelně, že se mnohdy ani neptáme, co přesně znamenají a jak se k nim došlo. Může se pak stát, že taková čísla vytvoří dojem, který bude od reality silně vzdálený. Nu a když se budeme rozhodovat podle dojmů a ne podle skutečnosti, ocitáme se ve velmi riskantní situaci.

Výše popsané údaje o mzdách, důchodech a růstu cen mohou vytvořit dojem, že inflaci je třeba dohonit zvýšením mezd a důchodů a zároveň předhonit rychlými nákupy. Přitom k poklesu inflace vedou kroky přesně opačné – nákupy omezit a mzdy zvyšovat pokud možno jen tam, kde tomu odpovídá hodnota výkonu. Chceme-li za stejnou práci vyšší mzdu, jsou to vyšší náklady, a tedy v konečném důsledku vyšší ceny. Když zároveň urychlíme nákupy, sáhneme do úspor a koupíme i to, co nemusíme, příipravíme se o úroky a inflaci dále podpoříme. Někdy je zkrátka lepší vědět – nebo alespoň tušit – že nevím, než myslet si, či dokonce automaticky předpokládat, že vím. 

 Foto: Pixabay  

Zdroj: Martin Švehla