Švehla: Proč najednou takové nadšení?

Měl by se tedy dostavit reálný růst důchodů, přičemž změny v nízké nezaměstnanosti se nečekají. Aby tyto pozitivní vyhlídky měly patřičné vyznění, nazývá se letošní rok rokem naděje, úlevy a obnovy.

ČNB opatrně snížila úrokové sazby a slibuje další kroky v letošním roce, kurz koruny se drží na přijatelné úrovni a vláda plánuje víc investic do infrastruktury. Ceny energií klesly a na obzoru není žádný další šok … což je ovšem pro každý dosud nastalý šok vlastnost naprosto přirozená. Nicméně, veřejným prostorem se šíří optimizmus, a to nepochybně v naději, že zapustí kořínky ve všeobecné náladě, že se ta nálada výrazně zlepší a že to nakonec povede k růstu spotřeby a tedy k oživení celé ekonomiky.

Velké nadšení ale nemá moc pevné základy. Představa, že optimismus povede spotřebitele k vyšším nákupům, není úplně realistická. To by muselo platit, že lidé nyní šetří a neutrácejí jen proto, že jsou opatrní a vylekaní … tedy že vlastně mají peněz dost a jenom se musí rozhodnout je utratit. Jenomže realita je o dost jiná. 

Předně každý vidí, že sice inflace klesá, ale ceny běžného sortimentu zboží a služeb jsou prostě o 25 i více procent vyšší, než před dvěma lety. Příjmy tak rychle nestoupaly, takže životní úroveň mnoha lidí klesla. Všichni jsme se v průměru vrátili o 3 roky zpátky. Výkon ekonomiky zatím nedosáhl ani úrovně roku 2019, což je v rámci EU unikát. V této době zároveň přibylo exekucí přesto, že se exekuce drobných dluhů zastavily a že proběhla tzv. milostivá léta, tedy zlehčené vypořádání dluhů vůči státu. V exekuci je přes 600 tisíc lidí s průměrným věkem kolem 45 let. Stouply náklady na bydlení, splátky hypoték a ceny energií. Podražily potraviny, ceny v restauracích, pivo a kuřivo, oblečení a další zboží, včetně služeb. Z toho lze usuzovat, že úsporné nákupy a snižování spotřeby domácností nejsou důsledek nějaké strategie nebo špatné nálady obyvatel. U mnoha lidí je to prostě nutnost. Přibylo domácností, které si nemohou v současné době odkládat část příjmů do rezervy. Těmto lidem optimismus nepomůže, nejspíš tedy budou rádi, když na stávající úrovni spotřeby setrvají. Domácnosti, které si drobné rezervy vytvářejí, tento styl asi neopustí a ti nejlépe zajištění by možná mohli, ale růst ekonomiky tím nespustí.  

Nicméně – dobrá nálada je fajn za každé situace, jen je dobré být také trochu realista. Jednoduše řečeno, česká ekonomika potřebuje obnovit růst a dohnat v tomto smyslu promeškané roky. Dobrým příspěvkem jsou zvýšené investice státu, ale rozhodujícím motorem jsou domácí firmy. Pokud budou mít odbyt pro své zboží a služby, pokud svým zákazníkům dodají více vlastní přidané hodnoty, pak budou prosperovat, budou schopné dál investovat, platit vyšší mzdy svým zaměstnancům a odvedou vyšší daně státu. 

Na této cestě číhá ale několik rizik. Především je to stále neutěšená ekonomická situace v Německu. České firmy a české dcery německých společností jsou ve velkém počtu zapojeny do exportní výkonnosti Německa. Potíže se tak z Německa rychle promítají k nám a není jednoduché se tomu vyhnout. Když ubývá objednávek z Německa, je dost obtížné najít jiná odbytiště nebo měnit sortiment.

Chmurné jsou také zprávy z Rudého moře, kde sice proběhl energický vojenský zásah americké a britské armády proti jemenským povstalcům, ale provoz na této důležité plavební cestě je narušen, a to bude mít své důsledky. Budou opět chybět některé komponenty, jejichž dodávky se zdrží. Lodě, které se Rudému moři vyhnou a obeplují Afriku, ztratí cestou zhruba dva týdny. Naruší se spojení mezi Evropou a Asií, což jsme zažili v posledních letech už dvakrát. Jednou s covidem-19, podruhé v roce 2021, kdy uvázla v Suezu loď Ever Given a zablokovala jej na „pouhých“ 6 dnů. S nedostatkem čipů bojovaly průmyslové podniky ještě loni. 

Hodně se také mluví o důraznější mobilizaci na Ukrajině. Odchod ukrajinských pracovníků z českého průmyslu, zejména ze stavebnictví a ze zemědělství by byl rovněž těžko řešitelnou komplikací, která může nastat poměrně rychle. 

Neblahou zprávou je ukončení mnoha tisíc živností během loňského roku. Proč se přes čtvrt milionu podnikatelů rozhodlo v loňském roce skončit? Možná jsou to lidé, kteří vlastně ani nepodnikali, ale přes čtvrt milionu? Nejsou v tom spíš rostoucí náklady a zbytečná administrativa? Jedna chyba v kontrolním hlášení stojí až 50 tisíc korun, to je docela drsné. Datovou schránku, která je jistě praktická, nemáte jen k dispozici. Jste povinni ji použít v celé řadě situací, jinak hrozí další pokuta – nauč se to, kde chceš. Stále znova vyplňujete íčo a díčo, sídlo a číslo konta v bance, na stavební povolení čekáte dlouhé měsíce, dohadujete se s magistráty, s požárníky, s památkáři, všichni mají lhůty a doplňující dotazy, čekáte na závazná stanoviska a rozhodnutí. Žádnou statistiku na tyto dojmy jsem nenašel, ale lidí s katastrofálními zkušenostmi je hodně. 

Ekonomická síla země není daná ani tak množstvím vyrobeného a prodaného zboží, ani velikostí HDP na obyvatele. Skutečná síla je ve schopnosti ekonomiky přizpůsobit se změnám podmínek. Přizpůsobit se rychle a efektivně, tedy bez velkých ztrát. Pružné, flexibilní, motivované firmy představují tuto sílu, ale nic nenasvědčuje tomu, že by česká ekonomika právě takovou sílu v potřebném rozsahu měla. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla