Švehla: Pravdivé informace dvojího druhu o státním rozpočtu

Nikdo nelže, všichni mluví pravdu. Přesto vznikají dva protichůdné dojmy – na jedné straně uspokojení s tím, jak vláda plní svůj slib konsolidovat veřejné finance a na druhé straně opoziční zděšení z dalšího stamiliardového schodku státního rozpočtu (252 miliardy letos a 230 miliard příští rok). Na jedné straně snižování míry zadlužení, na druhé straně růst státního dluhu. Možná je dobré si v tom udělat trochu jasno.

Začněme tím, že stát vybírá daně a takto získané peníze používá k financování služeb, které poskytuje svým občanům. Mluvíme o veřejných rozpočtech, někdy také o veřejné sféře, veřejných financích nebo – což je nejpřesnější – o „sektoru vládních institucí“. Když se ale řekne „státní rozpočet“, myslí se tím jen jedna část veřejných financí, totiž ta, podle které hospodaří ústřední vládní instituce, zejména ministerstva. Nezahrnuje tedy rozpočty krajů a obcí, ani zdravotních pojišťoven, příspěvkových organizací nebo různých fondů. 

Pokud jsou kdekoliv výdaje vyšší než příjmy, vzniká schodek neboli deficit. I když pojmy „deficit veřejných financí“ a „deficit státního rozpočtu“ vypadají podobně a pro někoho splývají, jsou to odlišné pojmy. Deficit celkových veřejných rozpočtů za letošní 1. čtvrtletí byl 59,4 miliardy, ale ústřední vládní instituce (tedy státní rozpočet) byl v deficitu 90,3 miliardy. Proč? Protože kraje a obce hospodařily s přebytkem 34,4 miliardy a naopak fondy sociálního zabezpečení vykázaly schodek 3,5 miliardy.  Takže když je řeč o deficitu, rozhodně zní lépe, když se zmíní celkový deficit veřejných rozpočtů, než když se pozornost upírá pouze k deficitu státního rozpočtu.

Deficit (schodek) se v každém případě financuje půjčenými penězi. Pokud vzniká deficit, roste dluh. Stát si prostě chybějící peníze půjčuje, nemůže jinak. Opět jsou ve hře dva pojmy: „veřejný dluh“, někdy také „vládní dluh“, což jsou závazky všech institucí veřejného sektoru. Druhým pojmem je „státní dluh“, což jsou závazky státu, které tvoří zhruba 90 % vládního dluhu. 

Státní dluh je pochopitelně k určitému datu jednoznačně zjistitelná částka. Pro představu: v roce 1993 činil státní dluh 160 miliard korun a na konci roku 2023 to bylo 3.110 miliard korun. Za 30 let tedy stát zvýšil svůj dluh o téměř 3 biliony korun (čili skoro 20krát). Jenomže ekonomika za tu dobu také vzrostla. HDP je dnes téměř osmkrát vyšší než před 30 lety, přitom ekonomicky aktivních osob je stále stejně. Vzrostly příjmy i výnosy z daní, ekonomika je celkově silnější a větší a tím pádem si může dovolit i větší zadlužení. Zejména, pokud si půjčuje na investice, které ji nadále posílí. 

HDP charakterizuje velikost a sílu ekonomiky, proto je velmi dobrým ukazatelem i tzv. míra zadlužení, což je poměr mezi státním dluhem a HDP. Do letošního roku jsme vstoupili s mírou zadlužení  44 %, což znamená, že celkový dluh se rovnal 44 % HDP. V mezinárodním srovnání je to pořád velmi dobré číslo. Francie dluží přes 180 % svého  HDP, USA skoro 140 % a stejně tak třeba Německo. Za letošní 1. čtvrtletí se míra zadlužení snížila na 43,4 %, takže se situace ještě zlepšila. To je ale jenom jedna pravda, daná tím, že vzrostlo HDP. Státní dluh sám o sobě se nesnížil, spíš naopak. Státní rozpočet vykazuje deficit, na který si vláda musí půjčit další peníze.   

Také kolem deficitu lze pravdivými čísly vytvářet různé dojmy. Když porovnáme deficit rozpočtu s vytvořeným HDP, dostaneme číslo, které sice mluví o schodku, ale pohybuje se v závislosti na růstu HDP. Za letošní 1. čtvrtletí představuje deficit státního rozpočtu 3,2 % HDP a za celý letošní rok se očekává, že klesne na 2,2 % HDP. Stejně pravdivá je, ale také informace, že letošní deficit státního rozpočtu bude 252 miliardy korun a že o tuto částku stoupne náš státní dluh. Takže pravdivých čísel je k dispozici několik a když chcete vzbudit určitý dojem, stačí si jen správně vybrat.  

Hodně se teď mluví o dezinformacích a o tom, jak jim čelit. Řečnické triky, jejichž cílem je vzbudit emoce a dojmy určitého druhu, se v úvahu neberou. Hlavně, když je to všechno pravda. 

Jenomže dojmy mají velký vliv na rozhodování veřejnosti. Když už je řeč o státním rozpočtu, připomeňme si některé silné pocity z nedávné doby: v roce 2018 byl deficit 40 miliard považován za zločin. Letos má být schodek šestkrát vyšší a bere se to jako úspěch, protože je to méně než loni. Takže k pravdě přidejme fakta: Rozpočtové schodky v řádu sta miliard nejsou v klidných letech v pořádku. Půjčovat si na spotřebu není v pořádku. Rozměr problému českých veřejných financí ovšem také není žádnou katastrofou. Podle některých komentářů nám hrozil propad do podobné dluhové krize, jakou prožilo v minulé dekádě Řecko. Nebylo to tak a není ani dnes. Stačí se podívat na úvěrové ratingy (hodnocení důvěryhodnosti) České republiky a na zájem investorů o české dluhopisy. Pořád je to skvělá situace. Nutno ovšem také vidět, že nás dluhy stojí ročně kolem 100 miliard na úrocích a toto číslo dál roste. V dobrých letech by mělo naopak klesat. Jak se zdá, na ty dobré roky pořád čekáme. Stojíme a čekáme – jen abychom – jak varoval Jan Neruda – za chvíli nestáli opodál.

Martin Švehla

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla