Švehla: Na co čekáme – na krizi, nebo na Godota? 

V březnu 1999 byl zveřejněn pozoruhodný dokument s názvem „Jak oživit českou ekonomiku“, pod který se tehdy podepsalo 11 nepolitických autorit, stojících mimo státní aparát. Většinou to byli lidé veřejně známí a respektovaní.  Do povědomí vstoupil tento dokument jako tzv.  Dřevíčská výzva a také jako pokus ekonomických a intelektuálních elit změnit a napravit ekonomický vývoj země, nebo těm nutným změnám alespoň ukázat směr.  

Stojí za zmínku, že se signatáři scházeli na zámku Dřevíč, kde diskutovali o různých aspektech ekonomické situace té doby, neboť to byl čas opravdu složitý. V roce 1997 se koruna stala terčem útoku, padla Klausova vláda, po ní se ujal vlády Tošovského úřednický kabinet, který následně po volbách předal úřad menšinové Zemanově vládě (ČSSD), jejíž pozici posílila tzv. opoziční smlouva s ODS, kdy se opozice zavázala nevyslovit vládě nedůvěru. Diskuse na zámku Dřevíč probíhaly řadu měsíců a výsledný text byl skutečným náčrtem potřebných reforem. Svědčí o tom fakt, že i když politické strany Dřevíčskou výzvu odmítly, její hlavní myšlenky se prosadily: banky byly kapitálově posíleny a zároveň odpolitizovány privatizací. Změny zákonů zlepšily pozice věřitelů, zvýšila se rozpočtová odpovědnost a fiskální disciplína a našli bychom i další pozitivní reformní kroky. V následujících letech pak česká ekonomika viditelně ožila s růstem HDP o 5 – 7 %, růstem reálných mezd o 4 – 6 % ročně, se zásadním zvýšením exportu a nízkými rozpočtovými deficity.  

Otázka „Jak oživit českou ekonomiku“ je opět na stole, ale s odpovědí si zatím nikdo moc neláme hlavu. Česko bohatne, ale už jen velmi pomalu. Teprve letos se vracíme na úroveň roku 2019, tedy před covid. Tehdy jsme ovšem těžili z levných energií, nemuseli jsme investovat do zbrojení a náš průmysl se zapojoval do výhod všeobecné globalizace. Inflace nebyla problém, nezaměstnanost se držela na velmi nízkých úrovních. Přidaná hodnota, vznikající v našich firmách, byla nízká, ale stačilo to. S covidem a následně s válkou na Ukrajině, energetickou krizí, vysokou inflací a obratem v politice USA je situace jiná a už to prostě nestačí. Mluví se o vyčerpaném ekonomickém modelu, ale žádný jiný se nerýsuje. Spása se očekává od oživení ekonomiky v Německu, ale to může být docela dobře čekání na Godota, tedy čekání marné. Samuel Beckett o tom napsal známou divadelní hru, ze které konec konců také vyplývá, že je vždycky lepší něco začít dělat než jen čekat spásu shůry. 

V politické krajině se vážné ekonomické otázky zatím moc nezvedají. Vláda pokračuje v zadlužování a slibuje růst životní úrovně, opozice mluví o zeštíhlení státní správy, o obnovení EET a lepším výběru daní, ale to všechno jsou – při veškeré úctě – pouze kosmetická vylepšení stávajícího modelu. Problémy jsou podstatně větší. Zadlužení se zvedlo na 44 % HDP a s dostavbou Dukovan a vyššími náklady na zbrojení se v krátké době přiblíží k 55 % HDP, což je hranice dluhové brzdy. Ta sice schodek i zadlužení sníží, ale za cenu těžkých ekonomických důsledků. Dluhová brzda neřeší příčiny, ale pouze důsledky. Je to podobné, jako třeba exekuce, která sice vede ke splacení dluhů, ale nebere ohledy na osud dlužníka.

Klíčovým problémem je výkon české ekonomiky. V tvorbě HDP na obyvatele jsme v rámci EU na 91 % průměru, měřeno paritou kupních sil. Kdyby výkonnost všech ostatních ekonomik zůstala na současné nízké úrovni a naše udržela tempo 2,4 % ročně, dostali bychom se na průměr EU za 10 let. Dohnat za 10 let Německo by vyžadovalo růst HDP o 3,59 % ročně a na úroveň Rakouska by nás za 10 let dostalo tempo růstu 4,65 % ročně! Přitom by Rakousko muselo celou dobu zůstat na stávající úrovni kolem 1,2 % a Německo na 1,3 %, což by nám zároveň značně zkomplikovalo situaci a není to ani moc pravděpodobné. Mají-li se tedy dnešní ekonomicky aktivní generace dožít srovnatelnosti s vyspělými ekonomikami sousedních zemí, musí být tempo růstu mnohem vyšší. Toho však nelze dosáhnout bez zvýšení produktivity, bez vyšší přidané hodnoty v průmyslu a tedy bez reforem, které k tomu uvolní cestu.    

Výzvu ekonomických a intelektuálních elit v roce 1999 sice politické strany odmítly, ale svůj význam měla, i když se jako spouštěč hlubších reforem neosvědčila. Snad právě proto nemá ani vážnější pokračovatele. Elity jsou moudré a zřejmě se nepouštějí do zbytečné práce. 

Ptáme-li se, zda existuje naděje na zásadní změny, připomeňme zkušenosti Irska a Dánska – dvou zemí EU, které byly na pokraji krachu a dnes patří k absolutní špičce: Dánská vláda stála v letech 1981 – 1982 na prahu státního bankrotu, věřitelé požadovali enormní úroky, nezaměstnanost se vyšplhala nad 10 %, inflace na 13 % a veřejný dluh na 70 % HDP. Irsko mělo o 10 let později podobnou situaci: dluh přes 100 % HDP, nezaměstnanost nad 17 % a mladí Irové se masově stěhovali do zahraničí. Obě tyto země provedly zásadní fiskální konsolidace, podpořily investice, liberalizovaly své pracovní trhy, investovaly do vzdělání a do infrastruktury, zjednodušily daně a legislativu pro podnikání. Nastartovaly tím ekonomický růst a dnes patří k nejbohatším zemím v EU. Dánsko je s HDP na obyvatele na úrovni 130 % průměru EU, Irsko dokonce na 190 %! V Dánsku nastartovala reformu pravicová vláda (Poul Schlüter) v letech 1982–1986, sociálnědemokratický kabinet (Poul Rasmussen) pak v 90. letech zavedl tzv. flexicurity (pružný pracovní trh spojený s vysokou ochranou lidí bez práce, s důrazem na vzdělávání a aktivní politiku zaměstnanosti) a zhruba od té doby je dánská ekonomika stabilně v evropské špičce. 

Irsko zažilo prudký vzestup v letech 1995 – 2007 s růstem HDP 8 – 10 % ročně, opřeným o masivní příliv zahraničních investic, silný export IT, farmaceutického průmyslu a o výkonný finanční sektor. Krize v roce 2008 zasáhla Irsko tvrdě, ale od roku 2014 “Keltský tygr” znovu rychle roste. Pravda – firmy zde platí extrémně nízkou daň z příjmu (12,5 %), což vytváří daňovou konkurenci uvnitř EU a i když Irsko daně pro velké korporace loni zvýšilo, zejména ze strany Francie a Německa je silně kritizováno a vyzýváno k dalším změnám.

Obě země jsou nicméně dokladem toho, že zásadní obrat možný je a je tedy jen otázkou, jak těžká musí být situace, abychom své nadcházející hrozby začali brát vážně. Zatím si zřejmě vystačíme s čekáním na Godota, s podporou optimismu a plejádou skandálů, jejichž objasnění bude možná zajímavé, ale ekonomicky nám nepřinese zhola nic.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla