Švehla: Lafferovy křivky různých odstínů 

Teoreticky má Lafferova křivka někde svůj optimální bod, tedy sazbu, při které je výnos z daně nejvyšší. Názorným příkladem fungování tohoto pravidla je aktuální vývoj výnosů spotřební daně z tabáku. Postupné zvyšování sazeb kuřivo zdražuje, a tak se kuřáci poohlížejí po jiných zdrojích. Nakupuje se v Polsku, kde vyjde krabička cigaret až o 50 korun levněji. Zároveň už k nám pro cigarety nejezdí lidé z Německa, protože se jim to přestalo vyplácet. Stát tedy zvýšil sazbu daně, ale vybral méně peněz. 

Nechme stranou povídání o tom, že spotřební daň z tabáku, a tedy rostoucí cena má především odrazovat od kouření jako takového, protože toto evidentně nefunguje. Kuřáků neubývá. Přiznejme si, že kouření je zdrojem peněz pro státní rozpočet, a jestli kouříme nebo ne, je každého z nás čistě soukromá věc. Přiznejme zároveň, že optimální výše takové daně se hledá těžko, takže když se do ní stát už několik let netrefuje, dá se to pochopit. 

Lafferovu křivku můžeme vypozorovat i na trhu práce. Svobodně vznikající vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je základ. Pak vstupuje do hry ochrana zájmů pracujících, což zní dobře. Pro zjednodušení řekněme, že jde o vyjednání vyšších mezd. Dokud je tento tlak pro zaměstnavatele přijatelný, všechno je fajn a lidé si přijdou na lepší peníze. V momentě, kdy firma rostoucí náklady na mzdy neunese, mohou úspěšná mzdová vyjednávání skončit propouštěním. Vyjednají hodně, ale pak jsou mnozí bez práce.

Lafferova křivka funguje u většiny regulací neboli „výchovných“ nástrojů státu. Někde mají svou optimální úroveň a až do jejího dosažení působí dobře. Pak se ale z regulace stane administrativní moloch a původní cíl se vytratí. Lafferova křivka se zlomí a strmě klesá k nule. Dokud stát pouze vytváří příznivé podmínky, věci mohou jít kupředu. Jakmile začne konstruovat skvělou budoucnost a vytyčovat cíle, soukromá motivace se rozpadá. Je to vidět ve zdravotnictví, ve školství, ale konec konců i ve většině státních firem a v celkovém podnikatelském prostředí.

Z předpisů, jejichž cílem bylo původně chránit životní prostředí, zlepšit kulturu bydlení, zabránit podvodům, zaručit zaměstnancům jejich práva, či lidem zdravotní péči a vzdělání, jsou časem komplikované bariéry rozvoje. Jen namátkou: máme mnoho nemocnic, ale v nich je málo lékařů. Na operace se čeká roky, na některá vyšetření měsíce, a s banalitami prosedíte v čekárnách hodiny. Máme mnoho vysokých škol a univerzit, ale neučí na nich uznávaní zahraniční profesoři, neboť by jim mnozí studenti ani nerozuměli. Neakceptujeme zahraniční akademické hodnosti a neučíme jazyky tak, aby je všichni studenti ovládali. Na středních školách máme přes 400 tisíc studentů, vyučujících je 38 tisíc, ale v každoročním hodnocení (PISA) jsou naši maturanti na 22. – 26. místě mezi 81 zeměmi. První jsou suverénně Číňani, Polsko je na 10. – 12. místě. Podporujeme podnikání, ale komplikujeme administrativu, abychom zabránili daňovým únikům. Počet zrušených živností se blíží ke 100 tisícům za rok, mnozí končí kvůli datovým schránkám a další administrativě.  

Lafferovu křivku vystopujeme i u dotací. Vyhlášené dotační tituly jsou skvělé, podporují energetické úspory, nové technologie a inovace. Vyplácejí se stovky miliard (za období 2014–2020 to bylo jen z Evropských fondů 500 miliard), přitom ale pořád dokola mluvíme o nutnosti strukturálních změn, vysoké energetické náročnosti a převaze montoven a moc se to nemění. Reglementace vítězí a v součtu se dotace zcela zřejmě míjejí účinkem.

Na straně státu se zdá být málo důvěry. Kdo předstupuje před státního úředníka, může se cítit jako podezřelý. Vykáže se občanským průkazem, překontrolují se mu formuláře, razítka a vše se porovná s nějakým předpisem. Většinou něco chybí, podpisy se musejí ověřit a znova se zopakuje datum narození, bydliště a jméno za svobodna. Sankce za chyby se zvyšují a vybírají se nekompromisně. To je možná námět na první krok k zaoblení naznačených Laffrerových křivek. Státní úředník by měl mít dost pravomocí, aby zohlednil konkrétní situaci a důvěřoval těm, kteří se na něj obracejí. Kdo podvádí, toho nechť stihne zasloužený trest – ale až ho při tom přistihneme! Pokud se státní úředník už předem obává, že bude ošálen, pokud nemá kompetenci rozhodovat podle situace, pokud sám nemá důvěru svých nadřízených, je komplikování všech úředních postupů neodvratné. Úředník chce mít alibi, postupuje tedy přesně podle předpisů … ale ekonomika se zvolna zastavuje a dobré úmysly se ztrácejí v mlze.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla