Švehla: Jak se rodí důležitá čísla

V roce 1990 bylo mnoho starostí kolem kurzu koruny. Pamětníci si jistě vzpomenou, že jsme v té době měli Korunu československou (Kčs), a že to byla měna nesměnitelná a devizy (západní měny) se za ni kupovaly zejména na černém trhu. Po roce 1989 se vše měnilo, pořádaly se dokonce oficiální aukce, kde mohly podniky devizy nakoupit a hledal se vhodný kurz, který by umožnil volné obchodování a neohrozil devizové rezervy. 

Bylo na to několik studií, společnost Nomura došla tuším k názoru, že rovnovážný kurz by byl kolem 35 Kč za USD, ale byly i další studie, které viděly korunu silnější a aukce ukázaly, že podniky (tehdy ještě státní) jsou ochotné a schopné dát za americký dolar i přes 40 Kč. Tehdejší místopředseda vlády a populární ekonom Valtr Komárek viděl německou marku za 8 korun. Byla to prostě nepřehledná doba, stanovení kurzu koruny se očekávalo s velkým napětím. V těch kritických dnech se na chodbě parlamentu (ještě v té staré budově Federálního shromáždění, kde je dnes Národní muzeum) sešel ministr financí Václav Klaus a předseda Státní banky Československé Josef Tošovský. Dívali se z okna a diskutovali o kurzu koruny. Trvalo to snad 10 minut. Pak se rozloučili a bylo rozhodnuto – centrální banka vyhlásila kurz 28 Kč za 1 USD. Nebylo to ani málo, ani moc, devizové rezervy to přežily, platební bilance se nezhroutila a zahraniční obchod fungoval. Byl to vývoj důvěryhodný, takže bylo možné čerpat půjčky ze zahraničí, investoři měli zájem v Československu investovat a ani pozdější rozdělení republiky tuto důvěru zásadně nezviklalo.

Kurz koruny, to tehdy bylo velmi důležité číslo a po všech expertních studiích vzniklo nakonec – dá se říci – odhadem. Kvalifikovaným, politickým i ekonomickým, psychologickým a v té době i velmi odvážným. 

Dnes se pozornost upírá k úrokovým sazbám centrální banky a rozvíjí se velká diskuze o jejich správném nastavení. Je zřejmé, že příliš nízké sazby znamenají příliš mnoho peněz v ekonomice a tedy prostor pro růst cen (inflaci), a že naopak příliš vysoké sazby mohou ekonomiku zbrzdit až k recesi. K dispozici je celá řada úvah a analýz, rozborů a komentářů, ale na konci toho všeho je opět „jen“ kvalifikovaný odhad. 7 členů bankovní rady diskutuje, navrhuje, podporuje a zvažuje, jak by měly být sazby nastaveny a vyhlašuje pak kompromis, daný hlasováním. Ti lidé čtou stejné analýzy, stejné komentáře, zvažují stejná čísla o stejné ekonomice, a přece docházejí k různým závěrům. Vkládají do svých úvah své osobní zkušenosti, postoje a kvality, svou osobní odvahu, psychologii i politický názor. Protože i když jsou centrální bankéři politicky zcela nezávislí, názor má každý z nás. Nakonec stejně jen a jen odhadují. S jistotou, která pramení z jejich osobního přesvědčení.

V praxi centrálních bank se ustálil zvyk, pohybovat s úrokovými sazbami po čtvrt procentech, tedy po 25 tzv. bazických bodech. Samo o sobě to nemá hlubší význam, snad jen, že se to lépe počítá a snadno posuzuje: zvednou-li se sazby o půl procenta nebo dokonce o procento celé, je to pohyb razantní, a naopak. Exaktní výpočty by možná vedly k číslům daleko drobnějším, mohli bychom třeba mít sazbu 6,986642 %, což by jistě vypadalo vědečtěji, ale počítalo by se to rozhodně hůř. Naštěstí se tak neděje. Tisíciny procent ani u těchto sazeb nehrají roli, byť se za ně půjčují miliardy (a tedy svou hodnotu nesporně mají). Úroková sazba centrální banky je především signál: rozhodnutí o jejím zvýšení je stejně důležité a těžké, jako rozhodnutí o neměnění. Totéž platí směrem dolů. Čtvrtiny procent jsou pak signálem o naléhavosti, razanci a rozhodnosti. 

Samotné sazby ČNB jsou použity při obchodech mezi ČNB a komerčními bankami, které si u ní mohou za tyto sazby ukládat nebo půjčovat peníze. Sazby z úspor a z úvěrů pak stanovují banky vůči svým klientům jako cenu a řídí se trhem. Centrální banka jim k tomu svými sazbami vytváří prostor, ale výsledné sazby jsou kompromisem mezi tím, co si banka může dovolit a co by odvedlo její klienty ke konkurenci. Představa, že centrální banka může komerčním bankám v tomto smyslu něco nařizovat, je lichá a stejně problematický je i názor, že by centrální banka mohla využít své dohledové pravomoci a komerční banky k něčemu donutit. 

Zajímavé ovšem je, jak komerční banky zvyšují své úrokové sazby. Úroky z úvěrů rostou rychle a značně, vysoko překračují základní sazby centrální banky. Úroky z vkladů rostou opticky. Na trhu je dnes řada nabídek na vkladové a spořící účty se sazbami kolem 5 – 6 %, ale při bližším ohledání zjistíte, že takové účty nemohou mít firmy, že vyšší sazbu dostanete jen za vklad do určité výše (třeba 200.000 Kč) atp. Změnit banku je totiž stále ješt obtížné: jednak nepřevedete peníze do jiné banky hned, musíte dodat výpověď, pak je nějaká lhůta, pak se teprve peníze převedou a samozřejmě – vaše číslo účtu tím zanikne. Všem partnerům budete muset dát nové číslo účtu do nové banky, takže na převod svých vlastních peněz z jedné banky do druhé spotřebujete mnoho času a energie a budete se ptát, zda to za to vůbec stálo.

Možná by stálo za úvahu takové opatření, které se podařilo prosadit u mobilních operátorů – číslo si nesete s sebou od jednoho ke druhému, smlouvy jsou na dobu určitou a tak se o vás operátor musí přece jen víc ucházet, abyste mu zůstali. Banky by jistě postupovaly v podobné situaci stejně a tak velký problém to být nemůže.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla