Švehla: Což takhle staré dobré plánování?

Prošli jsme totiž v letech 2021-23 obdobím vysoké inflace, kdy reálné mzdy klesly, kupní síla domácností se snížila a jen zvolna se vrací na předpandemickou úroveň. Při stále ještě nízké nezaměstnanosti výkonnost ekonomiky na obyvatele stagnuje, drahé energie komplikují situaci a spáleniště po inflačním požáru stále ještě trochu doutná. Ne, že by se s tím nic nedělo. ČNB drží úrokové sazby dost vysoko, aby inflaci krotila. Vláda snižuje deficit, který se však stále počítá ve stovkách miliard a zvyšuje zadlužení, protož jinak se deficity financovat nedají. Zvyšujeme výdaje na zbrojení, což je aktuálně nejvíc skloňovaná priorita, ale máme i řadu dalších priorit, do kterých plynou desítky miliard dotací z vlastních i evropských fondů, často však bez vzájemného propojení a strategické návaznosti.  Připomeňme jen ty nejznámější: Obranná strategie do roku 2035, Energetická strategie do roku 2030, Hospodářská politika ČR do roku 2040, Podpora strategických investic do roku 2034; máme také akcelerační zóny, máme svůj “claim” ve Společné zemědělské politice do roku 2027 a řadu dalších priorit. Vesměs užitečných, ale navzájem těžko slučitelných. Pomalu se začíná mluvit o tom, že některé priority mohou být prioritnější.

Staré podnikatelské pravidlo říká, že není dobré honit příliš mnoho zajíců, nakonec nemusí být chycen žádný. Co kdybychom všechny ty strategie spojily do jednoho “Hospodářského plánu rozvoje české ekonomiky?” Řeknete, že jsme v tržní ekonomice, a že se k plánování vracet nelze? Pak připomeňme, že plánování nevymyslel žádný totalitní politik. Je to nástroj podstatně starší a má na kontě řadu úspěchů v minulosti i současnosti. Prosperující firmy plánují. Nadnárodní korporace plánují. I živnostník si umí rozmyslet, co udělat musí a co počká, na co má a na co nemá. 

Ekonomickým základem první republiky byl klasicky tržní, silně deflační kurz ministra financí Aloise Rašína. Nepochybné ekonomické výsledky samostatného Československa provázelo ovšem sílící sociální napětí. Po světové krizi byl tento kurz vystřídán pragmatičtějším přístupem Karla Engliše, který jako pozdější ministr financí usiloval o rovnováhu mezi trhem a veřejnými zájmy. Tady se již stát v ekonomice více angažoval a možná by se to dalo považovat i za určitý plánovitý přístup. Po 2. světové válce byl přijat “Dvouletý hospodářský plán na obnovu a rekonstrukci Československa po druhé světové válce”. Pro roky 1947 – 48 stanovil, kolik se má sklidit pšenice, brambor, kolik se postaví bytů a jak stoupne celková průmyslová výroba – ta měla být o 10 % vyšší než před válkou a toto se splnilo už v polovině roku 1948. Splnila se i těžba uhlí, výroba oceli, výkony v dopravě. Sklizeň obilí a brambor byla nižší, bytů s postavila necelá polovina, ale podstatné je, že tato “Dvouletka” respektovala soukromé vlastnictví a stavěla na státních intervencích a na kooperativním přístupu soukromých vlastníků, kteří podléhali tržním principům konkurence. Připomeňme, že to vše probíhalo v podmínkách svobodného, demokratického státu, který sice provozoval některé státní monopoly (železnice, tabák, sirky, pošta, výbušniny atp.), ale neměl zdaleka charakter totalitní diktatury. Plán měl širokou veřejnou podporu, dokonce byl přivítán s nadšením. Politický střet mezi komunisty a národními socialisty byl veden spíš o pohled na jeho plnění než samu podstatu. Teprve v pozdějších letech nabralo národohospodářské plánování nesmyslných rozměrů a stalo se víc propagandou než věcným rozvrhem sil a potřeb. 

Klíčovou otázkou se zdá být, zda by soukromé firmy byly ochotné ke koordinaci nebo dokonce kooperaci podle nějakého ústředního plánu. Odpověď je nasnadě: pokud by to pro ně mělo nějaký význam, tak zcela jistě – už proto, že plán znamená předvídatelnost, a ta je v podnikání cennou devizou. Horší to možná bude na straně samotného státu. Racionální plán, směřující k jasně stanovenému cíli, by zřejmě vyžadoval určitou “čistku” mezi dnes existujícími prioritami. Některé by musely být v daném období trochu prioritnějšími než jiné, a to by spoustě politiků a státních úředníků nejspíš dost vadilo. 

Jan Antonín Baťa kdysi plánoval vybudovat stát pro 40 milionů obyvatel. Shrnul ve svém plánu myšlenky, z nichž mnohé jsou zajímavé dodnes. Konec konců i to vysmívané zvýšení mezd na úroveň Německa je pěkná plánovací myšlenka. Skutečný, moderně pojatý plán by měl nejprve zjistit, co a za jakých podmínek je skutečně reálné, a co by se muselo změnit, aby to šlo. Jedno je přitom jisté i bez plánu — proti současné praxi by se toho mělo změnit opravdu dost, neboť současné řízení státu moc dobré výsledky nevykazuje. 

Foto: Unsplash

Autor: Martin Švehla