Švehla: Co se to vlastně v ekonomice děje?

Pořád to tedy vypadá na slušný blahobyt: máme stálá zaměstnání, trávíme dovolené v přímořských letoviscích, akceptujeme rostoucí ceny v restauracích, bereme si hypotéky, kupujeme nová auta a někde také voláme po vyšších mzdách. Zatím ne moc hlasitě. 

Za pozornost ovšem stojí stejná čísla – HDP a nezaměstnanost – v delších časových řadách: nezaměstnanost se před 10 lety pohybovala kolem 6 – 7 %, HDP byl na úrovni 4.387,8 mld Kč a rostl ročně v průměru o 3,5 %. Na konci roku 2019 byla nezaměstnanost na 2 %, ale HDP za tu dobu vzrostl o zhruba 20 % a dosahoval výše 5.307,2 mld Kč (ve srovnatelných cenách roku 2015). Česká ekonomika tedy dokázala zaměstnat více lidí a ti vytvořili více hodnot – přes 4 % pracujících vytvořilo za 6 let navíc 20 % HDP.

Pandemie covid 19 tento vývoj zastavila a ekonomika se vydala trochu jiným směrem: Na konci roku 2023 představoval HDP částku 5.285,5 mld Kč, tedy pořád ještě o 0,5 % méně než před pandemií. Nezaměstnanost prošla za tu dobu jen relativně malými změnami mezi 2 – 3 % (aktuálně v červnu 2024 je to 2,9 %). Stejné množství pracujících tedy vytváří menší hodnoty.

Za pozornost stojí i další okolnost: na tvorbě HDP se významně podílí růst spotřeby domácností. To lze vysvětlovat tím, že lidé v pandemii nákupy odkládali a teď to dohánějí, vnímají obnovenou stabilitu cen, nacházejí více důvěry v ekonomiku a dosahují i vyšších mezd. To je všechno pravda, ale na druhé straně hlásí banky rostoucí zájem o půjčky na spotřebu domácností a rostoucí objem nesplacených půjček a to je naopak varující. Na domácím trhu vidíme trochu levnější potraviny, ale zároveň rostou náklady domácností na bydlení a to může být jedním z důvodů: domácnosti se úhradám za spotřebu vody, energií a za nájemné těžko mohou vyhnout. Nákupy šatstva, nábytku nebo auta se dají odložit, v sortimentu potravin se lze orientovat na levnější druhy, návštěvy kin a divadel se dají oželet, ale u bydlení je taková volba velmi obtížná. Tak možná někomu nezbývá než si na tyto náklady půjčit a pak má problém půjčku splatit – také z čeho? Z rostoucích mezd?

Průměrná hrubá měsíční mzda vzrostla za rok 2023 o 7,5 %, což byl reálně (v poměru k inflaci) stále ještě pokles o – 2,9 %. Za letošní první čtvrtletí se to spravilo. Mzdy rostly meziročně nominálně o 7 % a konečně tedy i v reálném vyjádření o 4,8 %. To číslo je ovšem velmi relativní. Průměrná mzda zahrnuje vysoké platy manažerů a přes dvě třetiny obyvatel na ni nedosáhnou. I když je volání po vyšších mzdách a platech stále slyšitelnější, zásadní změna se čekat nedá. Celková čísla o spotřebě domácností a o mzdách neplatí určitě pro všechny a dá se spolehlivě odhadnout, že těch šťastnějších ubývá. 

Přesto všechno panuje zvláštní nálada, shrnutá do lidového rčení: nedrbej si, co tě nesvědí a nehas, co tě nepálí. Zaměstnanci ani živnostníci se kvůli vyšším příjmům nepřetrhnou. Mnozí dají přednost volnému času před nějakými přivýdělky, přesčasy, nebo většími zakázkami. Firmy neriskují a neinvestují. Čeká se, až se vzpamatuje ekonomika v Německu. Veškerá snaha zdá se býti upřena k obnovení situace před pandemií, k obnovení toho slibného ekonomického růstu, kdy bylo dost zakázek, kdy byla stabilní a nízká cena energií, plynulé dodávky všeho možného, pevný kurz koruny, výhodné dovozy z Číny a diskuze kolem životního prostředí spíš jen akademické. 

Situace kolem nás se ale změnila a je nabíledni, že stejnou prací, stejným sortimentem a se stejnou kvalifikací se už stejných výsledků jako v minulosti nedobereme. Evidentně platí, že “kdo chvíli stál, již stojí opodál”. Jan Neruda vyslovil tuto myšlenku někdy v roce 1890 (ve sbírce básní Zpěvy páteční) a burcoval s ní národ k novým činům v novém čase. 

Bylo to v hektické době nástupu průmyslové výroby, rozvoje měst a proměn venkova, politického kvasu, rozšiřování volebního práva, uzákonění stávek a větší dostupnosti kultury a vzdělání. Sociální útrapy znásobené první světovou válkou vyústily ale nakonec v osamostatnění Československa a v posílení ekonomické výkonnosti. Těžké časy podněcují sílu k nápravě … jen je otázkou, jak těžké ty časy musejí být, aby se ledy pohnuly. 

Prošli jsme obdobím světové krize 2008, ze které se česká ekonomika zotavovala poměrně pomalu. Pomoci měl i režim kurzového závazku (2013–2017), kdy ČNB držela svými intervencemi podhodnocený kurz koruny a dodávala tak exportérům peníze navíc. Ty – jak se ukázalo – nebyly využity k investování do nových technologií a k hledání nových trhů. Jelo se zřejmě osvědčenou cestou. Kurzový závazek skončil, mimořádné zisky z exportu také a vše zůstalo při starém. ČNB nakoupila v té době devizy za více než 2 biliony (tedy přes 2 tisíce miliard!!!) korun. Těžko říct, zda by takové množství bylo nabídnuto při reálném kurzu a jaký by ten kurz tehdy byl. Každopádně se tři a půl roku prodávalo euro za 27 Kč, takže dotace to byly ve stovkách miliard ročně. Přišla vysoká inflace, kterou jsme si vysvětlili jako důsledek růstu cen energií, a odložené poptávky, přežili jsme dva roky s vyššími sazbami a opět se vracíme ke klidu. 

Odpověď na titulní otázku je tedy jednoduchá: svět se radikálně mění, ale u nás se neděje celkem nic. Jenom čas neúprosně běží. Čas jsou ale peníze, k čemuž Jan Neruda před těmi 130 lety poznamenal: “Bez peněz se dá ještě vždy mnoho udělat. Bez času se nedá dělat nic.” 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla