Placebo je léčebný postup, při kterém pacient dostane pilulku bez účinné látky, která mu ale přesto pomůže. Na placebo údajně reaguje pozitivně až 40 % pacientů a mnohý lékař potvrdí, že tohoto jevu využívá a předepisuje pacientům léky, které zabírají hlavně psychicky, pocitově. Vědomí, že jsem léčen, léčí samo.
Šíření pozitivních zpráv a optimismu z nejvyšších politických kruhů je zřejmě podobný pokus v ekonomické sféře: kdyby veřejnost uvěřila, že jsme v dobré kondici, zvýšily by domácnosti svou spotřebu, firmy by zvýšily investiční apetit a HDP by rostlo vyšším tempem. Vypadá to slibně – vždyť spotřeba domácností vytváří skoro polovinu HDP, investice do nových technologií by nás posouvaly k vyšší produktivitě práce, rostly by reálné příjmy a životní úroveň, inflace by neměla šanci.
Tvrzení, že jsme v lepší kondici, než si myslíme, je přinejmenším zavádějící. Názor na současný stav české ekonomiky lze složit z obecně dostupných informací. Není to žádná hrůza, ale ani žádná hitparáda: spotřeba domácností se dosud nevrátila na úroveň roku 2019, reálné příjmy jsou nižší než před pěti lety, výkonnost ekonomiky rovněž. V tomto ohledu jsme jasně poslední v EU. Máme drahé energie, schodkový rozpočet a rostoucí státní správu, komplikované stavební řízení a nevíme, kdo nám bude další čtyři roky vládnout a co z toho vzejde. Každopádně vidíme, že přibývá domácností chudých, které ze svých příjmů nejsou schopné odkládat peníze do úspor. Přesto míra úspor roste, z běžných 12 % je to dnes překvapivých 19 %. Znamená to, že průměrná domácnost odkládala z každé vydělané tisícovky 120 korun a dnes odkládá 190 korun. Zároveň je zřejmé, že je to zásluhou domácností s vyššími výdělky, které na spořících účtech u bank stále pobírají až 4 % úroků, což je při inflaci okolo 2,5 % slušný a naprosto bezrizikový výnos. Na pokrytí životních nákladů jim příjmy vystačí, zatímco chudší domácnosti vyjdou jen tak tak, případně si ještě půjčují a zápasí pak s dluhovou pastí. Co s tím? Potřebujeme víc vydělávat, jiná cesta není.
Poslední údaj o průměrné mzdě vypadá sympaticky: 45.412 Kč měsíčně. Kdyby byla tak vysoká mzda většiny zaměstnanců, byla by naše životní úroveň podstatně vyšší a optimistické placebo by snad ani nebylo potřeba. Jenomže mzdy jsou podstatně nižší – jednak jde o hrubou mzdu, čistá by byla o 10 tisíc nižší, ale ani na takovou mzdu bohužel přes 60 % pracujících nedosáhne. Běžný čistý příjem velké části zaměstnanců se pohybuje kolem 20–25 tisíc Kč měsíčně, přičemž rostoucí náklady na bydlení mohou z takového příjmu zkonzumovat zhruba polovinu.
Určité zvýšení mezd si lze vyjednat se zaměstnavateli, kteří v poslední době zvýšili své ziskové marže a měli by tedy mít odkud brát. Pracovní trh nabízí kolem 200 tisíc neobsazených pracovních pozic, a to vytváří určitý tlak na růst mezd. Letos se očekává nominální zvýšení o 5 %, což by při inflaci 2 % znamenalo reálný růst o 3 %. Samo o sobě by to nebylo špatné číslo, ale reálné mzdy se v době vysoké inflace propadly mnohonásobě víc. Ke konci letošního roku bychom se měli – když všechno půjde dobře – dostat na úroveň konce roku 2019. Dál už to při stávající struktuře ekonomiky nejspíš nepůjde.
Optimismus je dobrý nástroj motivace – nic nestojí a může hodně pomáhat. V dané situaci ovšem hrozí, že se dobře míněné placebo změní v nečekaně hořké nocebo. Tento termín je méně známý, ale v lékařské terminologii se užívá (je odvozen z latinského nocere = poranit, poškodit). Je to jakýsi pravý opak, tedy placebo s negativními účinky: pacient bere v dobré víře placebo, očekává léčebný efekt, místo toho se mu však projeví nežádoucí vedlejší účinky, jako by ten lék byl skutečný. S optimismem to může v ekonomice dopadnout podobně – zklamání povede řadu lidí k ještě větší opatrnosti se všemi z toho plynoucími měnovými, makroekonomickými důsledky. Takové léčení se pak napravuje velmi těžko.
Jak naznačeno, několik aktuálních údajů o české ekonomice je slibných. Teď jde o to, jak dál. Potřebujeme reformovat kdeco – od státní správy, daňové soustavy až po školství a zdravotnictví. Musí se změnit struktura průmyslu, kvalifikace lidí i poměr mezi průmyslem a službami. Realistický pohled na situaci a jasné, nesporné projekty řešení by byly účinnou látkou a vzbudily by možná víc optimismu … který by navíc měl směřovat ani ne tak k vyšší spotřebě, jako k větší chuti do práce.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla