Pojďme si to říct otevřeně: zastupitelská demokracie není v krizi, ona už dávno neexistuje. Zůstaly „císařovy nové šaty“, forma a
idea pokrokové politiky z 19. století a možná začátku 20. století, naroubovaná na společnost a technologie 21. století – politické mičurinství, či spíše „vyčůrinství“. Všude se mluví o tom, jak má demokratická, svobodná a pluralitní diskuse vypadat, a přitom cíl, k němuž má ta diskuse vést, je jakoby náhodou předem nastaven – centralizovaný Stát, fungující přesně zadaným způsobem, tedy Stát přerozdělující. Tumáš výběr, z toho si vyber, a když se ti ten omezený výběr nelíbí, nejsi demokrat, protože nejdeš k přednastavenému cíli – respektovat Stát, ať krade jakkoli. A co víc, jsi anarchista, a tím pádem nebezpečí pro „slušnou mlčící a demokratickou většinu“.
Demokracie ale neznamená vést jednosměrnou debatu s předem určeným cílem, například že musíme mít jednoho prezidenta. Proč bychom proboha museli mít jednoho prezidenta, a ne třeba výkonný poradenský sbor pěti až deseti osobností? A které budou zastupovat své voliče silou nikoli 1 volič = 1 hlas, ale silou toho, kolik elektorát té či oné osoby odvádí na daních do společné kasy? A to grémium několika osobností ať reprezentuje své (ekonomické, lokální, sdílené) regiony, dochází ke konsenzům a kompromisům a reprezentuje náš Stát podle výstupu takové debaty a na služebních cestách ať se střídá – proč proboha ne? Stejným způsobem musí začít fungovat politické strany a hnutí v parlamentu, než dojde k přechodu ke Sdílenému státu: jestliže jde o přerozdělování rozpočtů a povinný výběr daní a odvodů, strany nemá zastupovat výhradně počet jejich voličů, ale také podíl jejich skupiny voličů na celkovém HDP České republiky!
Co bychom si ale měli uvědomit především: jde tu o peníze, ne o demokracii. Systém 1 volič = 1 hlas 1× za 4 nebo 5 let sám svůj smysl popřel už tím, že se takový hlas dá snadno koupit za koblihu nebo za 200 korun a odvoz do nejbližší restaurace. Lidé nevolí myšlenky, symboly, vize, volí podle toho, co jim kdo slíbí, že dostanou (což potom navíc beztrestně nedostanou, je přece po volbách, tak koho by zajímal nějaký volební program nebo sliby), nebo podle sympatií (a nechápou rozdíl mezi hlasováním do TýTý nebo Slavíka a volbami). V každém případě ale nejde o demokracii a svobodu, nýbrž pouze o peníze. Narovnání síly voliče v rámci centralizovaného Státu je jedna z nutných reforem, které nás čekají. Organizovaný zločin prorostl do státu jako parazit do hostitele a bude nás okrádat tak dlouho, dokud nám něco zbude, a pak bez sebemenších výčitek suverénně zahlásí, že za to může „někdo jiný“, „minulá vláda“, „ti úspěšní“, „ti neúspěšní“, „ti černí nebo ti bílí“. Je to stále dokola: jde jen o peníze a moc, ne o lidi.
Ano, je to tak: až budeme volit parlamenty, prezidenty a vlády, které nebudou přerozdělovat či ovlivňovat přerozdělování žádných peněz, je výsostně spravedlivé, aby měl každý z nás, kdo jsme se tu narodili a žijeme tady jako lidské bytosti, jeden volební hlas. Jestliže ale jde o peníze a přerozdělování obrovských prostředků, pak musí síla volebního hlasu odpovídat také (mimo jiné) síle odvedených prostředků do veřejných rozpočtů.
Zkuste probudit kolem sebe tolik lidí, kolik jen zvládnete. Za chvíli bude dvanáct.
Michal Hájek, Česko2050
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
