Schmarcz: Že nejde ušetřit v rozpočtu 200 miliard? Ale jde. Jen se možná nechce

Vládu letos čeká sestavování druhého vlastního rozpočtu. Už nevystačí s argumentací, že mizerný stav státní kasy zdědila po Babišovi, ani s poukazování na důsledky války a krize.

Sice je obojí pravda, ale přece jen už musí sama předvést, co s tím dokáže udělat, jinak zklame očekávání a naděje do ní vložené. Zatím jsou ale její návrhy slabé a nedostatečné. Šetřit se musí mnohem víc.

Premiér Petr Fiala a ministr financí Zbyněk Stanjura začínají připouštět, že zvýší některé daně, například majetkové, nebo DPH. To jednak není úplně to, co chtějí slyšet voliči, v prvním případě pravicoví, v druhém levicoví. Ale hlavně to rozpočet nevytrhne. Abychom si uvědomili rozměr problému, loni skončil rozpočet v deficitu 360 miliard, což činí skoro šest procent hrubého domácího produktu. Tak obrovskou díru nelze zalepit zvýšením příjmů. Dokonce ani její polovinu. Musí se škrtat ve výdajích, a to pořádně.

Kdybychom chtěli dosáhnout vyrovnaného rozpočtu pouze zvýšením daní, pak by se složená daňová kvóta vyhoupla nad 40 % HDP. Tak vysoké zatížení na své občany a firmy nakládá jen sedm z 38 zemí, které jsou členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Francie, Švédsko či Itálie by byly pořád před námi, ale předhonili bychom Řecko. Nemluvě o Německu, které bychom předstihli o několik procent. Státy nám nejbližší, tedy Polsko a Slovensko mají nižší daně už nyní.

Je známou ekonomickou pravdou, že vysokým zdaněním bohatství nevzniká a že pokud se tím mají řešit dluhy, nedopadne to dobře, protože se sníží ekonomický výkon, zatímco se utrácí pořád stejně. Ne, tudy cesta nevede. Rozpočet lze takto poněkud vylepšit, ale o málo. Pokud ho vláda chce dostat opravdu do kondice, musí šetřit. A to daleko více než slibovaných sedmdesát miliard. Přesněji řečeno alespoň třikrát více. Příznivci pečovatelského státu se chytají za hlavu a vykřikují, že to přece není možné. Ale je.

Když se řekne, že státní rozpočet musí zeštíhlit o 200 miliard, zastánci vysokého přerozdělování vypálí otázku: “a komu to chcete sebrat?” Což je buď neznalost, nebo záměrné nepochopení podstaty problému. Je to právě obráceně. Pokud vláda nechce daňovým poplatníkům brát ještě daleko více, musí šetřit. A tedy někomu dávat méně. Nic mu ovšem nebere, jen nenadělí tolik peněz sebraných jiným. Relevantní je mluvit o solidaritě a zachování sociálního smíru. Ale ne vše stavět tak, že se dál “musí” utrácet takto hodně.

Představa, že “není možné” provést škrty v nižších stovkách miliard, vychází z chybné optiky, či perspektivy. Nesmíme se na rozpočtového bumbrlíčka dívat pohledem dneška. Pak se nám může zdát, že když rázem zhubne o desetinu, tak zemře hlady. Ve skutečnosti nám takhle ztloustl za pouhých osm let. Mezi roky 2014 a 2022 se ve stálých cenách (po odfiltrování vlivu inflace) zvýšily rozpočtové výdaje o plné dvě pětiny. To je opravdu dost tuku k ořezávání.

Pokud nyní potřebujeme ušetřit 10 % objemu rozpočtu, jde pouze o čtvrtinu toho, o kolik nám za poslední dobu přibral. To není na umření, ostatně v roce 2014 nepanovala bída. Přičemž pořád bude moci vláda utratit ve stálých cenách o třetinu více, než tehdy. Pokud si s tím vystačil socialista Bohuslav Sobotka, proč by to mělo být málo pro konzervativce Petra Fialu? Navíc i s patřičnou valorizací zohledňující růst za tu dobu? On totiž Andrej Babiš zvyšoval utrácení rychleji, než jsme bohatli. A tím vytvořil strukturální deficit.

Tohle je důležité. Úspory v řádu dvou stovek miliard neznamenají pád do chudoby. Pouze by se napravila ničím neodůvodněná expanze veřejných výdajů za uplynulá dvě volební období. Lze to přežít – a hlavně se tam vytvoří předpoklady pro větší růst prosperity v budoucnu. Ono je to nakonec opravdu stejné, jako s dietou. Když si zvyknete na hodně vysoký příjem potravy, který ani nepotřebujete, také se vám zpočátku zdá, že když ho výrazně omezíte, utrápíte se hlady. Ve skutečnosti se stanete zdravějším a silnějším.

Je důležité si napřed uvědomit onen kontext velkých čísel, abychom přijali myšlenku, že uspořit 200 miliard není nemožné a že pořád bude rozpočet i po odečtení inflace o třetinu větší, než za Sobotky. A kde konkrétně se má šetřit? Samozřejmě tam, kde výdaje nejvíce vzrostly a zároveň jde o největší rozpočtové kapitoly. Souhrnně jde o takzvané povinné výdaje. Závazky vlády plynoucí ze změn zákonů a dalších kroků, jakým je třeba zvyšování počtu státních zaměstnanců, za Babiše šíleně nabobtnaly. Musí se zase snížit.

Mandatorní výdaje “požerou” skoro všechny příjmy. Cokoli nad ně už jde na dluh. Proto je třeba změnit valorizační schémata u penzí a platů v eráru a sociální dávky mířit adresněji. U toho posledního nejde ani tak o úspory, jako spíše přípravu na to, že bude nutné více pomoci skutečně potřebným a nerozhazovat podporu plošně. Pak je zde ještě jedna velká položka, a to  dotace korporacím, což je nejen drahé a zbytečné, ale i nemravné. Snad nás zkušenost s Babišem a Agrofertem poučila, jde ovšem jen o špičku ledovce.

Na závěr je nutné říci, že opravdu nejde o to někoho odsoudit k živoření. Jen se prostě už nebude přidávat tak rychle a stát nebude zaměstnávat tak velké množství lidí (kteří nám ostatně v soukromém sektoru citelně chybějí). Není dlouhodobě možné mít zákony a další pravidla nastavena tak, že automaticky vytvářejí dluh. Jistě jde vyrovnat rozpočet tím, že se vrátíme k rozumnějšímu hospodaření. Kdo říká, že ne, měl by přiznat, že se mu nechce. Třeba z politických důvodů. To lze chápat, ale nelžeme si do kapsy.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz