Schmarcz: Vysoké ceny potravin. Co s nimi vláda může dělat? A co dělat nemůže?

Ale marná sláva, vláda není tím, kdo určuje ceny. Tím je trh a jeho účastníci, respektive jejich síla. U náš dlouhodobě funguje oligopol několika velkých hráčů jak na straně prodeje, tak výroby jídla. Navíc je nás málo, skoro čtyřikrát méně než Poláků. A tyto faktory určují pravidla hry.

Na Marku Výborném bylo znát velké zklamání, přestože se jinak umí ovládat. Musel polknout hodně hořkou pilulku. Evidentně mu totiž Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu lhal, kdy se zapřísahal, že prodejci nižší daň promítnou do cen. Nejen, že je nesníží, ale dokonce zvýší, a to až o deset procent. Prý kvůli drahým energiím. To však do teď nevěděl? Sotva. Jde prostě o to, že obchodní řetězce se dohodly, že své náklady mohou přenést na spotřebitele a stejně prodají. Kdyby ne, tak nezdraží.

Všichni víme, že maloobchodní trh ovládá jen pár velkých hráčů, z nichž ani jeden není z České republiky (což je unikát). To jim dává silné postavení a je pravda, že drahota (či láce) se drží ve všech obchodech v zásadě na jedné úrovni, s výjimkou dočasných akcí. Nicméně co jeden na týden zlevní, tak druhý udělá ten příští to samé, se stejnou cenou. Zástupci obchodů tvrdí, že je to důsledek tvrdé konkurence. Faktem však je, že stejné položky u nás koupíte o 70 % dráž než v Polsku.

Poláci mají diverzifikovanější a větší trh a vlastní prodejce. A jistěže nižší mzdy, ale to není tak podstatné, protože i v bohatém Německu je levněji, právě díky velkému a dobře fungujícími trhu. Dalším českým problémem je, že i produkci potravin ovládá pár velkých agrokoncernů. Ty se účinně brání levnější konkurenci například z Polska. Pokud však máte štěstí a někde mimo velké metropole narazíte například na kuřata od našich severních sousedů, jsou až o třetinu levnější a přitom kvalitnější.

Pokud by vláda chtěla opravdu něco dělat pro to, abychom (jednou) měli lepší výběr a nižší ceny, měla by pracovat na vylepšování trhu. Snažit se rozbít oligopoly velkých prodejců a producentů. Podpořit menší domácí zpracovatele a případně i vytvořit podmínky pro vznik českého řetězce, či příchod dalších z ciziny. Žádná to zatím neudělala. Oni totiž lidé chtějí levnější jídlo „teď hned“ a tato opatření by přinesla efekt až daleko po skončení čtyřletého volebního období.

Takže vždy, když občané začnou reptat, že je draho, vlády se uchylují k jednáním, krátkodobým opatřením a (často planým) slibům. Moc možností, jak rychle zařídit zlevnění, totiž opravdu nemají. Proti tržním silám je i demokratická moc v dané chvíli obvykle slabá. Řetězce a výrobci udělají to, co musejí, či co si mohou dovolit, ne to, co by chtěl kabinet. Ostatně platí to i v jiných oborech. Jenže třeba prodej spotřebního zboží či oblečení jednak není tak citlivý, jednak jsou tyto segmenty trhu skutečně vysoce konkurenční.

Kabinet samozřejmě může snížit daně. To udělal – a nic. Další možností je uplatnit zákon o významné tržní síle a hrozit vysokými pokutami. Což snad může částečně pomoci. Naopak zní jako sci-fi využít zákon o cennách a začít třeba základní potraviny regulovat. To by nedopadlo dobře, tržní faktory by nakonec „probublaly“ a mohlo by to být horší, než nyní. Tímto jsou v zásadě rychlé možnosti vyčerpány. Nepočítáme-li snahu vyjednávat, avšak právě zde se ukázalo, že řetězce vládu vypečou, kdy si vzpomenou.

Řetězce se vymlouvají na drahou elektřinu. To sice zní jako dobrý argument. Ale můžeme si být takřka jisti, že i kdyby jim vláda zajistila levnější energie, stejně to nebude mít valný efekt. Právě proto, že prodejci reagují na situaci na trhu, nikoli na zbožná přání vlády. Možná by mírně snížily ceny, aby si to s ní úplně nerozházely. Ale jakmile by pominul tlak, zase by se postupně dostaly na tržní ceny. Tedy takové, jaké určuje jejich oligopol. Ten docela funguje, ovšem ve prospěch velkých prodejců.

Můžeme se obchodníkům divit? Sotva. Vláda by měla být opatrná, než lidem něco slíbí. Protože naplnění těchto přání nezávisí na ní. Nakonec má jedinou možnost: soustavně vyvíjet tlak a uplatňovat sílu demokratické moci. Byznysmani se sice v aktuální situaci řídí tržními silami a svým vlastním postavením, ale dlouhodobě vědí, že podmínky určuje vláda. Mohly by se bát, že jim to kabinet oplatí, pokud mu alespoň trochu nevyjdou vstříc. Tentokrát ho však doslova podrazily v přímém přenosu.

Na omluvu řetězců lze uvést, že na menším trhu jim rostou náklady (i ve srovnání se zmíněným Polskem) a že od domácích výrobců kupují daleko dráž, než například od německých (třeba máslo či mléko od nich je levnější a navíc lepší). Když se podíváme na luxusní potraviny z Itálie, Španělska, nebo Francie jakými jsou parmezán, Jamón Serrano, či vína, těch se inflace zdaleka nedotkla tolik, jako třeba chleba (zde má totální monopol Agrofert). Tohle rovněž stojí za nějaké řešení.

Co tedy vláda může? Měla by především pěstovat trh, a to jak na straně prodejců, tak domácích producentů. Krátkodobě může vyvíjet aktivitu, využívat platných zákonů a snažit se vyvíjet tlak. Nemůže ale počítat s tím, že výsledky budou nějaké zázračné. A rozhodně by nikdy neměla lidem malovat vzdušné zámky. Protože čím větší očekávání, tím větší zklamání. O důvěru pak nepřijdou řetězce, ale kabinet. Takže k drahotě pak ještě přibude nedůvěra v demokracii.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz