Vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn chce ve společnosti vykopávat „hluboké příkopy“. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek bojuje s úniky z trestních spisů. Proč by naše sympatie měly být na straně toho druhého, zato toho prvního bychom se měli bát?
V obou případech jde o zveřejňování informací. Přičemž svobodymilovný člověk sotva může souhlasit se státní cenzurou, stejně jako s veřejným pranýřováním. Každý má právo šířit vlastní názory a na druhé straně být chráněn před dehonestací.
Plukovník Foltýn (opět) vzbudil rozruch, když část občanů označil za „zombíky“ a „svině“. No, u vysokého vládního úředníka to asi není správný slovník, ale daleko horší je něco jiného. Dále totiž řekl: „Oni koušou svoje okolí a nakazí je naštvaností, frustrací, strachem a antisystémovostí. Je kolem nich potřeba vykopat příkop tak hluboký, aby do toho nespadli ti, kteří jsou na druhé straně“. Už zase je třeba od sebe oddělovat různé skupiny občanů, aby se ti „zdraví“ nenakazili nevhodnými, škodlivými myšlenkami?
Ještě si pamatuji, když před velkými státními událostmi za komunistů policie „preventivně“ pozatýkala disidenty a umístila je do cel, aby „něco blbého neřekli“. V právním státě je takový svévolný postup exekutivy nepřípustný. Jedinými, kdo mohou být od ostatních odděleni zdí, jsou usvědčení zločinci, na základě zákona a na přesně stanovenou dobu. Ne, že se tak rozhodne nějaký byrokrat a prostě bez soudu prohlásí: „A u těch nejradikálnějších už je potřeba ten příkop prohloubit a nechat ho tam opravdu hodně dlouho“.
Podle Foltýnova odhadu by se do takové „informační karantény“ mělo umístit 4,5 % obyvatel, o nichž tvrdí: „to jsou lidé, kteří jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění a nebo mají jenom životní smůlu a nebo jsou to prostě jenom svině“. To je neuvěřitelný a nehorázný nápad. Kdo se proviní, čeká ho trest, přičemž naše paragrafy o šíření poplašných zpráv či nenávisti jsou tvrdé. Ale izolovat někoho jen na základě mínění ouřady? Kde se to zastaví? Nebude časem těch lidí víc? A chceme vůbec být takto chráněni?
Vládní koordinátor si stěžuje, že je neprávem označován za cenzora. Ale jak jinak nazvat někoho, kdo vyzývá k dlouhodobému vykopávání příkopů? Nemluvě o tom, že se můžeme ptát: kdo že je za tím ostnatým drátem? Možná my všichni, obehnáni „obrannou“ hradbou, o niž možná mnozí z nás nestojí a rozhodně si její budování od vlády neobjednali. Stát nemá právo takto opatrovat občany proti jejich vůli. Nejasná pravidla „klasifikace zombíků“ navíc vytvářejí větší než malé riziko, že mezi nimi nakonec skončí i oni.
Ministr Blažek si v „informační válce“ zvolil zcela jinou pozici. Opakovaně kritizuje úniky tajných informací z trestních spisů směrem k vybraným novinářům. Ty jsou tak masivní, že je spíše pravidlem než výjimkou, že u každé trochu exponovanější causy jsou média na místě zatýkání ještě než se s ním začne, že odposlechy, videa ze sledování, výpovědi svědků a další poznatky vyšetřovatelů se „kouzlem“ objeví na stole „investigativců“. Tím jsou porušovány jak paragrafy o služebním tajemství, tak práva obviněných.
I v tomto případě je o fatální narušení fungování právního státu. Jen jaksi v obráceném gardu. Zatímco Foltýn chce občany „umlčovat“, spolčení části policistů, státních zástupců a novinářů vede k tomu, že jsou neoprávněně pranýřováni. Přičemž ti, kteří se tohoto očerňování dopouštějí, porušují řadu zákonů. Často jsou takto osočeni zcela nevinní lidé, případně se o nich veřejnost dozvídá pro ně ponižující informace, jež ani nemají význam v trestním řízení a mají zničený život, aniž by později byli odsouzeni.
I kdyby ale úniky ze spisů nebyly pečlivě filtrované s úmyslem co nejvíce ublížit, a to za použití drbů, jež se ani nepoužijí pro žalobu, pořád platí, že i lump má svá práva. Informování o případu je vyhrazeno státnímu zástupci a ten přitom musí dbát ochrany zájmů všech dotčených osob. Rozhodně se tak nemá dít prostřednictvím kámošů v médiích, kteří se tak stanou „slavnými“ a za své „dobrodince“ odvedou špinavou práci. Nikdo z policistů a žalobců tohle totiž nedělá nezištně, ale s nějakým úmyslem.
Pavel Blažek tuto dvacet let trvající hanebnou a škodlivou praxi kritizuje kontinuálně. Po posledním zveřejnění videa ze zásahu v Chomutově žádá vyšetření a potrestání viníků. Bude to těžká šichta. Policejně-prokurátorsko-novinářská hydra je silná, dobře opevněná, organizovaná a má velkých zájem své dvě dekády trvající nekalé praktiky provozovat dál. Všechny její hlavy z toho něco mají a když se jí jedna usekne, narostou dvě jiné. Ale dobře, že s ní někdo zkouší něco dělat. Nikdo neví, kdy se ta obluda zakousne do něj.
Jak cenzura, tak pranýřování vážným způsobem narušují základní občanské svobody. Jedna z těch nejstarších a nejdůležitějších říká, že „není trestu bez zákona“. Kdo se psaním na síti dopustí přečinu, nechť je potrestán. Ale nelze žádným způsobem, ani izolací či mazáním příspěvků sankcionovat někoho jen proto, že to řekl nějaký koordinátor. Stejně tak ať je odsouzen usvědčený zločinec, ale nelze mu vyměřit „dodatečný“ trest ve formě mediálního lynče. V obou případech jsou porušována lidská práva a vláda zákona.
Kdo by snad chtěl schvalovat tyto drakonické metody, ať už v rámci „boje s dezinformacemi“, či údajného „hlídání demokracie“, měl by si uvědomit jedno: Ať je sebevíce přesvědčen, že jeho samého se to netýká, protože on je ten slušný a hodný, jde o pouhou iluzi. Když se Boblig ujal funkce inkvizitora, také mnozí mysleli, že jim se nic nestane, neboť jsou přece nevinní. Cenzurování a pranýřování představují dvě různé formy honů na čarodějnice. A jakmile se procesy rozjedou, není si nikdo jistý ničím. V takové zemi se nežije dobře.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
