Šéfka Evropské komise s námi pořádně vymetla. Jaké že přidělila Jozefu Síkelovi portfolio? Energetiku? Nechte si jen zdát, Češi! Obchod? Ani to ne. Ministr průmyslu a obchodu dostane „mezinárodní partnerství“.
Což znamená, že do vnitřních věcí Unie nebude moci vůbec mluvit. Natož aby mohl ovlivňoval stavbu jaderných elektráren, nebo byznys. Premiér Petr Fiala přitom dlouho vzbuzoval dojem, že svou vstřícností k Bruselu nám dokáže vybojovat lepší post. Chtěl pro nás to nejlepší, dopadlo to jako vždycky…
Minulých deset let jsme měli „komisařku pro trestání našich sousedů“. Věra Jourová měla na starosti „hlídání principů právního státu“. Což v praxi znamenalo, že jedinou viditelnou složkou její práce se stalo zmrazování evropských fondů neposlušným vládám ve Varšavě a Budapešti a nově hrozby Bratislavě. Naši pověst v regionu rozhodně nevylepšila. Kdo by také měl radost z toho, že mu Brusel zadrží stovky miliard korun a že se montuje do suverénních pravomocí demokraticky zvolené národní reprezentace?
Tohle je minulost, na kterou by mnozí rádi zapomněli. Těšili jsme se na to, že příští český eurokomisař bude moci dělat něco užitečného. Respektive byla v nás vyvolávána očekávání, abychom se těšili. My, co víme, jak to v EU chodí, jsme zůstávali spíše skeptičtí. Ukázalo se, že (opět) právem. Mezinárodní partnerství? To vypadá jako úděl za trest. Určitě ne za odměnu. Nás trápí evropská klimatická politika, migrace, bezpečnost. K těmto hlavním problémům dnešní Unie se však Jozef Síkela ani nepřiblíží…
Otázka ovšem zní: Mohli jsme čekat víc? A hned další: Bylo by nám k něčemu, kdyby Síkela dostal vysněnou energetiku? Krutá odpověď zní, že nikoli. Ani ne tak proto, že evropští komisaři mají zakázáno pracovat ve prospěch vysílající země. Hlavním důvodem je, že komise si jako celek vytyčuje určité politické úkoly. A co se týká Green Dealu, tak ve své nominační řeči Ursula von der Leyenová neslíbila žádné korekce, žádný realističtější kurs, ale naopak ještě větší utažení zelených šroubů.
Hloupá klimatická politika je už patnáct let vůdčím principem Evropské unie, modlou, jíž se všichni klaní, kolem níž se vše otáčí. Myslet si, že by s ní mohl pohnout jeden eurokomisař, by bylo naivní. Ostatně Síkela doma chystal především masivní budování věrníků a dále proslul nákupem sítě benzínek, plynovodů a zásobníků plynu. A evropský posun směrem k renesanci jádra je především zásluhou Francie a jejího tlaku, byť do skupiny čtrnácti „atomových“ zemí patří i Česko. Ovšem s tím začala už Babišova vláda.
Mělo by smysl mít na starosti energetiku, nebo třeba životní prostředí, pokud by byla reálná šance, že Evropská komise podpoří plné zrovnoprávnění jaderných elektráren s větrnými a slunečními. Tedy včetně zvýhodněných úvěrů, veřejné podpory – a hlavně možnosti celé je financovat z prodeje povolenek. V Modernizačním fondu je peněz dost, jen se nesmějí použít na stavbu paradoxně úplně nejčistšího zdroje, který za životní cyklus vyprodukuje desetkrát méně emisí, než solární panely.
Dokud se nepovede otočit kormidlem klimatické politiky, bude Česko trpět bez ohledu na to, jaké náš zástupce v Komisi získá portfolio. Právě my vzhledem k velikosti průmyslu, závislosti na fosilních zdrojích a mizerných podmínkách pro budování těch obnovitelných patříme mezi státy nejvíce postižené Green Dealem. Potřebujeme alespoň tři věci: zakázat spekulace s emisními povolenkami a stanovit jim pevnou cenu, srovnat podmínky pro jádro s těmi, co má slunce a vítr a získat dočasné výjimky pro uhlí.
Jenže neslavný příběh s bojem za silný mandát pro českého eurokomisaře zpochybňuje naši schopnost toto vše (či třeba jen něco) vyjednat. Premiér Petr Fiala a další členové vlády často opakovali, že dokáží pro naši zemi získat více, než jejich předchůdci, neboť jednají konstruktivně, spolupracují a nejsou kverulanti. Náš kabinet narozdíl od dalších zemí Visegradské čtyřky mimo jiného mlčel k migračnímu paktu (napoprvé dokonce hlasoval pro) a za svého předsednictví protlačil přitvrzení klimatické politiky (Fit for 55).
Ani pouze opatrná a mírná kritika politiky na poli masové migrace, ani aktivní souhlas s tím, že se lidem drasticky zdraží pohonné hmoty a vytápění, však nezajistily Síkelovi prvotřídní, ba dokonce ani druhořadé portfolio. Bude mít na starost „dohled nad evropskou mezinárodní spoluprací a rozvojovou politikou či spolupráci s partnery při prosazování hodnot EU, včetně demokracie, právního státu a dodržování lidských práv“. Hodně štěstí. Dosud tato unijní politika vedla jen ke zvýšené chuti migrovat do Evropy…
Jednou ze dvou klíčových oblastí bude Afrika, což je kontinent, který nás momentálně nejvíce ohrožuje masovou nelegální migrací. Tohle portfolio by mělo smysl, kdyby komisař, který ho spravuje, mohl okamžitě zastavit pomoc všem vládám, která si neumějí udržet občany na svém území a odmítají je přijímat, když jsou deportováni. Ale stejně jako u jádra platí: tohle se rozhoduje na vyšší úrovni a zatím pořád platí, že Green Deal a migrační pakt hrají proti našim zájmům a většina v EU na tom nehodlá nic moc měnit.
Máme být zklamaní, jak to s naším eurokomisařem dopadlo? Vláda se tváří, že vlastně báječně. Ale ona musí. My ostatní si můžeme říci, že je to sice k ničemu, ale při současném rozložení sil v Unii je to nakonec jedno, protože tak jako tak taháme za kratší konec provazu. Aspoň si však pamatujme, že appeasement a servilita nejsou dobrá politika ani ve vztahu k Moskvě, ani k Bruselu. Příště se chovejme dle lidové moudrosti: Hodné děvče dostane, co si zaslouží a to zlobivé, co chce.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz