Čtyři vládní strany požadují zvýšit daně z příjmu. Proti je (zatím) pouze ODS. Důvod tlaku na štědřejší přísun peněz do státní kasy je zřejmý: rozvrat veřejných financí.
Jenže primárním problémem rozpočtu jsou výdaje. Hlavně ty povinné, které jsou tak vysoké, že spolykají prakticky všechny příjmy, takže když ministr financí usedá ke stolu, aby jednal s kolegy o jejich kapitolách, plánuje už na dluh. K tomuto fatálnímu zlomu došlo během pouhých tří let v době, kdy resort řídili Andrej Babiš a jeho nástupkyně Alena Schillerová.
Zatímco v roce 2016 dokázal stát díky konjuktuře hospodařit s přebytkem 61 miliard korun, v roce 2019 už spadl do deficitu skoro 30 miliard korun. Což se může zdát ve srovnání s dneškem přijatelné. Je však třeba si uvědomit, že tenkrát ještě neřádil covid, ani válka a pokračoval vysoký ekonomický růst. Během bezprecedentně úspěšné pětiletky narostly příjmy rozpočtu o 370 miliard ve srovnání s rokem 2014. Jenomže vláda stíhala utrácet ještě rychleji a i když započteme inflaci, tak její reálné výdaje expandovaly o pětinu.
Andrej Babiš a Alena Schillerová zkrátka doslova “rozhazovali peníze z vrtulníku.“ Za oním relativně malým deficitem se ve skutečnosti skrývalo nebezpečné nabobtnávání povinných výdajů, které dokázaly “požrat” celý růst a ještě něco navíc. Rozevřely se nůžky mezi schopností ekonomiky platit vládě daně a rozhazovačnou populistickou politikou. Neboli se vytvořil strukturální deficit, který se generuje bez ohledu na to, zda se hospodářství daří, či nikoli. Trest za to přišel hned následujíc rok…
Dobré časy skončily, v “covidových” letech 2020 a 2021 se rozpočet propadl napřed do deficitu 367 miliard a pak přišel nový “rekord” 420 miliard. A opravdu se nelze vymlouvat na nepříznivé okolnosti. Když si nastavíte výdaje tak, že děláte dluhy, i když se zemi nadmíru daří, logicky nastane totální katastrofa, jakmile skončí tučná léta. Ostatně i v “hrozném” roce 2021 měl kabinet k dispozic o 200 miliard vyšší příjmy, než v roce 2016. Jenomže jeho výdaje narostly téměř o 700 miliard…
Nyní to je tak, že mandatorní a kvazimandatorní výdaje prakticky spolykají všechny příjmy a cokoli nad nimi už jde na sekyru. Podle Národní rozpočtové rady v současnosti dosahuje strukturální schodek 3 %, čili 220 miliard korun. Ten se vytváří “sám od sebe” a je způsoben zejména tím, jak jsou nastavena valorizační schémata u penzí, sociálních dávek, či platů státních zaměstnanců. Deficit, který si nechala na příští rok schválit vláda, činí 295 miliard. Každý účetní vidí, že to je špatně. Co s tím udělá politik?
Možná jsme od pravicové vlády očekávali více. Ale dobrá, situace je v důsledku ruské agrese a energetické krize těžká. Problém ovšem je, že kabinet zjevně nechce s veřejnými financemi dělat nic až do konce volebního období. Strukturální schodek má dle výhledu ministerstva financí zůstat zakonzervovaný kolem hodnoty 3 %. Což znamená, že si zaděláváme na další vážné problémy. Není divu, že nejen řada ekonomů, ale i koaličních partnerů volá po zvýšení daní z příjmů. Je to ale jediná cesta?
Jistě, když má stát hluboko kapsy, tak vydolovat více peněz z občanů a firem je nejjednodušší cesta. Proto tuhle radu slyšíme nejen od levicových politiků, ale i od ekonomů. Ti by v 90. letech většinově říkali něco jiného: snižte příjmy! Proč ta změna? Inu proto, že odborníci reagují na převažující politický trend a započítávají ho do svých analýz. Ne, že by považovali zvyšování daňového břemene za správné, ale mají ho za reálné. Naopak nevěří, že by (jakýkoli) kabinet měl odvahu rázně osekat penze či platy státních zaměstnanců.
Jenomže řízení státu není technokratická záležitost. Primární je politická vůle. Té se přizpůsobují podnikatelé, trhy a nakonec i analytici. Ano, nyní nabádají ke zvyšování daní. Neboť v tom vidí menší zlo, než v hrozivě narůstajícím zadlužení země. A vláda nemá vizi, jak jinak uzdravit veřejné finance. Ovšem strukturální deficit lze odstranit i tak, že se valorizační schémata vrátí na úroveň, na níž byla v roce 2016, kdy ještě působilo Kalouskovo “dupnutí na brzdu” a zároveň už Sobotka za konjunktury ukázal přeci jen větší štědrost.
Tohle by bylo kompromisní řešení. Ale premiér Petr Fiala a ministr financí Zbyněk Stanjura nenabízejí ani to. Jen trvají na tom že “daně nezvýšíme”. Neudržitelná politika. Či spíše nepolitika. Nic jiného, než zvyšování příjmů, nebo snižování výdajů (případně kombinaci obojího) kabinet v ruce nemá a “něco” se se státní kasou udělat musí. Je třeba odvážné politické rozhodnutí. Srovnat kolonky “má dáti” a “dal” je práce pro účetního, dál rozhazovat pro populistu. Stvořit úspěšnou politickou a fiskální politiku chce státníka.
Ronald Reagan se nebál snížit daně v čase vysokého schodku. Když mu to vyčítali, odpověděl “o deficit se nebojím, je dost velký, aby se o sebe postaral sám”. “Reagonomika” zafungovala, byť je pravda, že co velký Republikán zasel, sklízel až Demokrat Bill Clinton. Nicméně jde o příklad odvážného a správného rozhodnutí, které udělá někdo, kdo není ani úzkoprsý počtář a už vůbec ne marnotratný populista. Česko nemůže tento recept plně okopírovat, ale pravicovou vládu by mohl inspirovat k napsání vlastního velkého příběhu.
Nakonec by šlo nějakou dobu žít s vyššími deficity. Avšak pouze v případě, že vláda nenaloží lidem a podnikům vyšší daně a ony vypůjčené peníze neprojedí, leč investují do budoucnosti – do inovací a zvýšení produktivity. Ovšemže to zní jako pohádka, které asi málokdo věří. Ale člověk by měl snít. Nejen o Vánocích. Když budeme dost silně a koherentně volat, že chceme politiky, kteří mají vizi a odvahu k úžasným řešením, třeba se někdo najde. Jinak budeme mít pořád jen buď účetní, nebo populisty. A dluhy…
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz