Rozpočet se řítí k dalšímu obřímu deficitu. A bude se to opakovat znovu a znovu, dokud nějaká rozumná a odvážná vláda pořádně neřízne do povinných výdajů.
Kabinet musí na základě zákonů a dalších závazků vyplatit každý rok za penze, platy státních zaměstnanců či sociální výdaje tolik, kolik vybere na daních. Ostatní potřeby pak už platí na dluh. Jistě, když sáhne k drsným úsporám, hrozí jí ztráta popularity. Ale lidé nevidí v opozici alternativu a sestava Petra Fialy by si tak mohla dovolit být statečná. Jenže zatím není.
Čísla jsou jasná. Aby se veřejné finance dostaly na poněkud lepší trajektorii, mělo by se škrtnout alespoň dvě stě miliard mandatorních výdajů. Ty se totiž zvedají spolu s růstem ekonomiky a proto i v dobrých časech jejich současné nastavení neodvratně způsobuje rozpočtový deficit. Na běžném provozu sice lze vždy něco ušetřit, ale to pomůže jen málo. Beze změn valorizačních schémat, jakým je i to důchodové, nelze zabránit setrvalému růstu zadlužení. Tato “spirála smrti” by nás jednou zavedla až ke státnímu bankrotu.
Tyto okolnosti jsou hojně diskutované a vesměs známé i laikům. O to spíše si jich musejí být vědomi ministři. Nekonají ale dle toho. Schodek se má snížit o pouhých 70 miliard. Pokud některá z koaličních stran navrhuje více, jako Starostové, tak pouze za tu cenu, že se brutálně zvednou daně. To není řešení. Problém není v nízkých příjmech, ale ve vysokých výdajích. I po odečtení inflace má Fialova vláda reálně k dispozici o čtyřicet procent více prostředků, než měl levičák Sobotka. On s nimi vyšel. Proč ne pravice?
Momentálně se vládní partaje dohadují o seznamu, který obsahuje jak úspory, tak “opatření na straně příjmů”. Což je eufemismus pro to, že stát sáhne občanům a firmám hlouběji do kapes. Na výsledek si musíme počkat. Už dnes však bohužel musíme konstatovat, že převažujícím pocitem z přístupu kabinetu k veřejným financím je zklamání. Očekávali jsme zodpovědnějšího, prozíranějšího a ráznějšího hospodáře. Pravice nám přece slibovala, že dá státní kasu do pořádku, aniž by musela zvedat daně.
Mnozí ekonomové už tehdy varovali, že jde o kulatý čtverec. A to se situace v důsledku války a energetické krize ještě výrazně zhoršila oproti tomu, jak se věci jevily před volbami v říjnu 2021. Hospodářský vývoj tak hraje proti vládě. Na druhé straně má na své straně velkou politickou výhodu. Opozice složená z ANO a SPD budí u velké části obyvatel tak velkou skepsi, či přímo odpor, že si kabinet drží náskok ve volebních preferencích, i když objektivní situace je mizerná a dala by se čekat o hodně horší čísla.
Řízení státu je úplně něco jiného, než vedení firmy. V té záleží primárně na ekonomických výsledcích a akcionářům nic nebrání kdykoli se pustit do ozdravné kúry. U vlády je naopak zásadní mít podporu občanů, nebo alespoň solidní jistotu, že voliči jí neutečou (i když na ni budou třeba naštvaní), protože opozice je pro ně daleko horší variantou. Pak se může pustit i do tvrdých škrtů, ze kterých by jinak mohla mít obavu. Tohle je pro kabinet něco jako svatý grál. Přesto tohoto “daru z nebes” neumí, či nechce využít.
Možná má Fialova sestava strach, aby nedopadla jako ta Nečasova. Tenkrát ministr financí Miroslav Kalousek razantně osekal výdaje, a to právě včetně těch povinných. Následně kabinet padl a pravicové strany utrpěly debakl ve volbách. K tomu je však třeba říct tři věci. Za prvé – vláda byla silně neoblíbená už předtím, kvůli problémům s Věcmi veřejnými. Za druhé, skutečnou příčinou konce byl prokurátorský puč a zvolení Miloše Zemana prezidentem. Za třetí, kdyby se nekonaly předčasné volby, ale až řádné, vše by bylo jinak.
Pětikoalice má pořád vše ve svých rukách. Nesmí se rozhádat, dopustit něco takového jako Nagygate a přežít do konce volebního období. Pravda, to první není jisté. Zato na obzoru není skandál podobný roku 2013, ani spiknutí části stáních zástupců a policistů. A kdyby vláda provedla rázný řez hned a zároveň vydržela až do roku 2025, tak pak může být mnohem lépe. Jako v roce 2014, kdy se země již zotavila z krize a díky předchozímu ozdravění veřejných financí zažívala vysoký růst spolu s dobrým rozpočtovým vývojem.
Miroslav Kalousek sice asi přispěl k ještě většímu propadu popularity kabinetu. Ale udělal správnou věc a ta navíc přinesla i bohatou politickou sklizeň. Jenomže až jeho nástupci. Chyběl přesně ten jeden rok, protože v době konání předčasných voleb ještě přínosy jeho reformy veřejných financí nebyly zřejmé. Hospodářská opatření mají určitou setrvačnost. Nečasova vláda nedostala ty dva rozhodující roky času. Fialova je mít může, pokud bude jednat odvážně a rychle. Je toho však schopna?
Zatím vidíme v koalici nerozhodnost, nestatečnost a neschopnost domluvy. Když už se někdo rozmáchne tak ne ke škrtům, ale k vypisování nových daní. Nevypadá to dobře. Ale ještě je čas. Čas pochopit že zbabělost je špatná a že k ní tentokrát ani není důvod. Narýsovat nekompromisní plán úspor. Zachovat se prozíravě. Tohle je totiž opravdu historická šance. Když ji vláda nevyužije a uchýlí se k populismu, může přesto prohrát volby – nebo právě proto. Pak třeba nastoupí kovaní populisté a na záchranu před dluhy už může být pozdě…
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
