Jednou z rolí prezidenta je otevírat Čechům dveře v cizině. Což kromě jiného znamená pomáhat našim firmám vstoupit na zahraniční trh, popřípadě udržet, či posílit si pozici.
Jakkoli primárně je “ekonomická diplomacie” úkolem vlády, hodí se mít hlavu státu, kterou jinde respektují a jejíž návštěva může povzbudit hospodářské vztahy.
Miloši Zemanovi je nutno uznat, že se o to snažil nadprůměrně. Nicméně výsledky jeho sázky na Čínu a Rusko jsou tristní. Může být Petr Pavel lepší? A kam by měl napnout úsilí?
Bývalý prezident, či někdejší premiér Jiří Paroubek, se rádi chlubili tím, že jsou “pragmatici” a místo “pravdy a lásky” dávají přednost byznysu a investicím. Jenomže ve skutečnosti “politika všech azimutů”, na niž byli tak pyšní, nepřinesla vůbec nic. Kromě ostudy a otrockého klanění se autoritativním režimům. Pokud z Moskvy a Pekingu vůbec přišly nějaké peníze a zakázky, tak nejspíš skončily u spolupracovníků hlavy státu. Česká republika jako taková na této hradní ekonomické diplomacii nevydělala.
Naopak Václav Havel, který o sobě nikdy netvrdil, že rozumí ekonomice, dokázal pro náš průmysl a obchod udělat neskonale víc. Učinil totiž ze jména naší republiky dobrou značku. Stal se celosvětově známou osobností, což u prezidenta nevelké země ve středu Evropy není vůbec samozřejmé. A jím prosazovaná politika lidských práv představovala velký kulturní kapitál, který lze přetavit v ten finanční. Když někam přijela vládní delegace s byznysmany na palubě, měla se o co opřít, a to i poté, co už dávno nebyl ve funkci.
Nyní máme prezidenta, který chce vědomě navázat na Havlovu politiku. Už z toho je zřejmé, že Čína a Rusko asi nebudou v centru jeho pozornosti. Nemluvě o tom, že narozdíl třeba od Německa, nebo Spojených států není Česká republika partnerem, který by na těchto složitých trzích mohl udělat nějakou díru do světa. Což se potvrdilo krachem Paroubkových a Zemanových plánů. Pro nás jsou daleko důležitější jiné asijské země. Jako Jižní Korea, Tchaj-wan, potenciálně i Indie, byť i ta je už hodně veliká.
Pro Českou republiku, stejně jako pro zbytek Evropské unie představují státy jihovýchodní Asie a Indopacifiku vedle Latinské Ameriky důležité partnery jak z hlediska obchodu, tak bezpečnosti. Ostatně Petr Pavel si hned po svém zvolení telefonoval s tchajwanskou prezidentskou. Čína se může rozčilovat, jak chce, ale i když pomineme špatnou pověst tamního bolševického režimu, tak pro nás ani není ekonomicky perspektivní. Tchaj-pej nám může nabídnout daleko více.
Mimo jiné je Tchaj-wan s velkým náskokem největším světovým producentem nejvyspělejších čipů. Navíc si váží partnerů, kteří ho politicky podporují. Zatímco submisivitou vůči pevninské Číně jsme nezískali nic, demokratickým partnerstvím s Tchaj – wanem se nám otevírají nadějnější perspektivy. Je skvělé, když může jít etika ruku v ruce s byznysem. Ne vždy se to podaří, zde ale ta šance opravdu je. Podobně jako Izrael je ostrovní stát zemí, která je ekonomicky vyspělá a zároveň potřebuje mít v politice přátele.
Srovnání investic v České republice hovoří jasně. Malý Tchaj-wan k nám přinesl čtrnáctkrát více peněz než šedesátkrát lidnatější Čína. Celý region je ovšem zajímavý. Jižní Korea je vůbec nejvýznamnějším mimoevropským investorem v Česku, navíc se zde rýsuje spolupráce v obranném průmyslu, patří také mezi uchazeče v tendru o dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Kdysi rozvojové země jihovýchodní Asie zažívají ohromný růst, a to především díky rozvoji špičkových technologií. Perspektivy jsou velké.
Navíc ekonomické zájmy se v tomto regionu spojují s bezpečnostními. Zdejší státy ohrožuje dominance Číny a Západ si pro změnu nemůže dovolit, aby se “pragmaticky” přimkly k této velké zemi. Hospodářská síla jde ruku v ruce s vojenskou. Petr Pavel jako někdejší šéf Vojenského výboru NATO si jistě více než dobře uvědomuje strategický význam spolupráce. Nemusí začínat “od píky”, hodně už se udělalo – a jak řečeno, Tchaj-wan či Korea patří k našim významným obchodním partnerům. Ale co je dobré, může být ještě lepší.
Politika všech azimutů byla od počátku pochybným projektem. Jak si mohl někdo v naší malé zemi závislé na západních spojencích myslet, že čehokoli dosáhne vlísáváním se do přízně velkých autoritářských států? Nicméně za časů bouřlivě globalizace se někomu mohlo zdát, že bariéry mezi demokraciemi a diktátorskými režimy padají a rozhoduje pouze byznys. S tím je však konec. Vrací se souboj velmocí, Čína a Rusko vytvořily blok proti Západu, zbytek světa bude dříve či později muset “volit stranu”.
I velké národy, jako Němci, už pochopili, že teze “obchod za mír” je pouhou iluzí, že s režimy, jakými jsou ten v Pekingu a v Moskvě, není žádná dohoda. Prostě proto, že nehrají dle pravidel. Zatímco my ano, čímž se v jejich očích stáváme “slabými”. Střet je nevyhnutelný. Čeká nás nový epický zápas o svobodu. Pokud v něm nechceme nakonec bojovat skutečnými zbraněmi, musíme drtivě zvítězit na hospodářském bitevním poli. A tedy získat spojence. Bezpečí nám zajistí jen naše převaha.
Teprve uvidíme, zda bude prezident Petr Pavel moci přispět ke globálnímu vítězství demokracií podporou strategické ekonomické spolupráce. Určitě je však pro to daleko lépe vybaven, než jeho předchůdce. Nikoli snad odborně coby bývalý voják, to opravdu není v zahraniční politice důležité (naštěstí zatím), ale především mentálním nastavením. Jistě bude hledat spojence tam, kde jsou, a ne mezi autoritativními režimy. Už to je představuje vítanou změnu k lepšímu.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz