Schmarcz: Proč Evropská unie chřadne? Protože zapomíná na to, co učinilo náš kontinent skvělým. Na svobodu a kapitalismus

Pod vedením progresivní levice totiž stále více zapomínáme na komparativní přednosti, jež náš malý a na suroviny chudý kontinent dostaly už od středověku na světovou špičku. Šlo zejména o soukromou iniciativu a o vyspělé tržní instituce, jež se staly motorem inovací. Ty nyní umírají pod tlakem zpupné byrokracie, klimatismu a multikulturalismu.

Srovnání EU a USA pro nás vyznívá drtivě. Máme nižší hospodářský růst, méně patentů a vynálezů, žádné velké technologické firmy, slabé burzy, zbytečné překážky a regulace v podnikání, příšerně drahé energie, vyšší daně… Výsledkem je, že i když má Unie 450 milionů obyvatel, o sto milionů více než Spojené státy, má na světovém hrubém domácím produktu podíl jen jednu šestinu, zatímco Američané celou čtvrtinu. Přitom před dvaceti lety byly obě ekonomiky stejně velké.

Zatímco přednosti liberálního kapitalismu se prosazují i v souboji s donedávna obávanou Čínou (která podle aktuálních projekcí nikdy USA ve výši HDP nedožene, i když má čtyřikrát větší populaci), my si budujeme vlastní socialismus. Ne úplně stejný, jako ten pekingský. Nicméně základní nedostatek je v případě Bruselu stejný, jako u čínských bolševiků: podřízení trhu ideologii. Což vede k omezení iniciativy, neschopnosti využít potenciál a k vršení nesplatitelných dluhů v důsledku chybných politických rozhodnutí.

Nejhorším zabijákem evropské prosperity je samozřejmě Green Deal. Ale jde „jen“ o symptom nemoci, nikoli o chorobu samu. Před dvaceti lety zkrátka (neo)marxisté porazili koryfeje ekonomického liberalismu, kteří stvořili vnitřní trh EU a vymysleli přísná pravidla pro rozpočtovou odpovědnost. Jak skvěle tento mechanismus fungoval, jsme se mohli přesvědčit i my, když jsme prvních pět let od vstupu do Unie zažívali bezprecedentní růst bohatství. Dostali jsme šanci a využili jsme jí. Ale možná šlo o labutí píseň kapitalismu?

Problém je v tom, že v Evropě se od jisté doby přestalo v pravém slova smyslu podnikat a začalo se sázet na plánované hospodářství. Mnoho firem se stalo závislými na dotacích, byrokraté určují, které podnikání se má podpořit a které zničit, Evropská centrální banka (ECB) místo aby hlídala stabilitu měny, vydala biliony euro na nákup jinak neprodejných dluhopisů, uměle se zvyšuje cena energií – v zájmu klimatistické ideologie (která je stejně autoritářská, světovládná, nehumánní a zvrhlá, jako ta komunistická).

Po patnácti letech budování zeleného bolševismu a byrokratické oligarchie už se jasně ukazuje, jak je to vše škodlivé, že Evropská unie chudne a doslova ztrácí dech. Jaká ale má být „léčba“? Mario Draghi (který jako guvernér ECB stojí za „tištěním“ peněz a skupováním bondů) navrhuje ve své zprávě další dluhy ve výši až 800 mld euro ročně, čili 5 % HDP. Nový ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček vidí cestu k prosperitě ve zvýšení daní. Neboli oba jednají v duchu opilcova mýtu „čím se to pokazilo, tím se to napraví“.

Vsadili jsme na špatnou kartu, špatnou ideologii, špatné koně. Místo abychom pracovali na odstranění všech překážek v podnikání a byznysu (k čemuž měl společný trh EU dobře nakročeno), snažili se o posílení akciových burz, podpořili stavbu jaderných elektráren, místo byrokratů nechali rozhodovat o ekonomice soukromé investory… utahujeme šrouby direktivního socialismu. V důsledku je dnes daleko snazší a levnější přesunout výrobu nikoli do Číny, ale do USA, než zůstat v Evropě.

Zelení komunisté rozbili výkladní skříň evropského hospodářství, jíž jsou automobilky. Ani tohle však nevedlo ke změně kursu. Naopak, staronová šéfka Evropské komise vyhrožuje ještě přísnější klimatickou politikou. Pokud rychle nezměníme kurs, Spojené státy nám začnou ujíždět ještě víc. Zvláště pokud zvítězí Donald Trump, kterých chce snížit daně a de facto odpískat válku s uhlíkem. Ale EU se stále drží jako fetiše budování zeleného bolševismu, ať to stojí, co to stojí.

Němci investovali do své energiewende půl bilionu euro. Co za to získali? Chřadnoucí ekonomiku, drahou elektřinu, devastaci průmyslové síly. K tomu všemu paradoxně vypouštějí mnohem více emisí, než kdyby vsadili na jádro. Nám hrozí uzavření uhelných elektráren. Ale zato vydáváme licence na dieselelektrické agregáty, které poběží v době, kdy nefouká a nesvítí, aby tak zálohovaly obnovitelné zdroje energie. Ty vypouštějí ještě více CO₂ na vyrobenou kilowatthodinu, než uhlí. Není to ani ekonomické, ani ekologické.

Tohle je dům bláznů, ne rozumně spravovaná společnost. Socialismus, ať už zelený, byrokratický, migrační, nebo jakýkoli jiný, je zlo, je nepřítelem svobodné společnosti, způsobuje bídu, uvrhává nás do otroctví. Nic z toho jsme si nepředstavovali, když jsme razili heslo o „návratu do Evropy“. Chtěli jsme kapitalismus, svobodu, humanitní morálku, právní řád. Co dostáváme? Návrat direktivního řízení, omezování svobody myšlení, k lidstvu nenávistný klimatismus, oikofobní vítačskou doktrínu.

Opravdu nepotřebujeme žádné „sofistikované“ strategie, jež nám prý mají vrátit prosperitu skrze další „krásné nové plány“. Tzv. lepší zítřky nikdy nepřijdou, zůstane jen temnota zlé a hloupé ideologie. Udělejme něco lepšího, něco skutečně účinného a přitom tak přirozeného a snadného. Uvolněme onen rezervoár individuální svobody, iniciativy a kreativity, který dřímá v každém dědicovi velké kultury křesťanské morálky, římského práva a antické filosofie. Učiňme Evropu opět skvělou!

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz