Trump přišel s dalším svým „šíleným“ nápadem: Dejte pět procent hrubého domácího produktu na obranu! Už když byl prezidentem poprvé, vyhrožoval, že kdo nesplní závazek vydávat na armádu alespoň 2 % HDP, toho nebudou USA ochraňovat. Dosáhl úspěchu. Mnoho zemí včetně Česka oné hranice dosáhlo, což se před jeho nástupem zdálo takřka nemožné. Nyní ještě utáhl šrouby. Tak velké výdaje na zbrojení si neumí představit nikdo, s výjimkou Polska. Ale opravdu jde o takový problém? A ne spíše o řešení?
Na první pohled šílené číslo. V dnešních cenách by to znamenalo navýšit 160 miliardový rozpočet ministerstva obrany o dalších 240 miliard. To je obrovská suma, 400 miliard je čtyřnásobek kapitoly ministerstva vnitra a o sto miliard více, než má školství. Jen penze s výdaji přes 700 miliard nás stojí více. Není možné se na takovou částku dostat za jedno volebního období. Mnozí tvrdí, že vůbec. Nechme stranou zda se k tomu najde politická vůle a zda to od Trumpa není jen marketing. Podívejme se, jak by to šlo, kdyby se chtělo.
Napřed si řekněme pár celkových rozpočtových dat. Na tento rok si vláda schválila utratit 2327 miliard, tedy skoro 30 % HDP. Přičemž 1800 miliard tvoří povinné (mandatorní a kvazimandatorní) výdaje. To je sedmi a půl násobek toho, kolik potřebujeme přidat na obranu, kdybychom chtěli naplnit Trumpův požadavek. Samozřejmě nemůžeme takto razatně škrtat v důchodech, šlo by o politickou sebevraždu. Pořád zde ale máme přes půl bilionu, které stojí výplaty milionu lidí placených státním rozpočtem.
My už si tedy jednu drahou armádu vlastně platíme. Není dlouhodobě udržitelné, aby na jednoho zaměstnance státu a jeho složek připadali jen čtyři pracovníci v soukromém sektoru. Čistě teoreticky, kdybychom „erární vojsko“ zmenšili na polovinu, získáme ještě o něco více než potřebných 240 miliard. Tím padá první výtka: že ty peníze nemáme. Ve značně naddimenzovaném státním rozpočtu by jistě bylo kde brát. Druhá otázka zní, zda je takový přesun možné učinit, aniž bychom ohrozili chod veřejné správy.
Když řeknete, že chcete sebrat dvě stě padesát miliard z platů úředníků, zaměstnanců státu, regionu a obcí, okamžitě se na vás sesype hromada kritiků, kteří začnou tvrdit, že jste se zbláznili. V první řadě ti, kteří jsou na penězích ze státního rozpočtu závislí. Ale bohužel i hromada ekonomů, z nichž si mnozí osvojili levicový přístup, že veřejné služby musejí být drahé a kdo na nich šetří, ohrožuje prosperitu a kvalitu života. Což je asi stejné, jako říkat, že kdo se nepřejídá, ničí své zdraví a fyzickou kondici.
Zastánci velkého státu vycházejí z postulátu: „Čím víc agend a lidí, tím větší výkon a komfort pro občany“. Kdyby platil, tak vše ostatní, co říkají, už odvodíme prostou logikou. Jenomže on je zcela falešný. Jakkoli na mnohé může působit rozumně, ve skutečnosti jde o stejný omyl, jako ve známém příkladu chybného použití matematické indukce, dle nějž lze „exaktně“ dokázat, že ani vytrhnutím nekonečného počtu vlasů se nestanete plešatým. Což je nesmysl. A to s údajnou „užitečností“ státního bumbrlíčka taky.
Matematická indukce je forma důkazu, kdy napřed obhájím obecné tvrzení, že když něco platí pro prvek n, platí to i pro n + 1 a pak prokážu platnost pro libovolný prvek. Takže se zeptám: „Když vám z kštice vytrhnu vlas a po něm ještě jeden, stanete se plešatým?“ Většina lidí má tendenci odpovědět, že ne. Poté snadno dokážu tvrzení, že když vytrhnu jeden vlas (n=1), tak tím nevyplešatíte (v průměru jich mají lidé sto tisíc). A z matematické indukce vyplyne, že tento krok mohu opakovat nekonečněkrát…
Kde je chyba? Inu v tom, že ono první tvrzení není pravdivé vždy. Pokud vám zbývají dva poslední vlasy, tak sice po vytrhnutí prvního z nich ještě nebudete mít pleš, ale po extrakci toho druhého už ano. Čili přestože tvrzení platí pro n, pro n+1 už obecně nikoli. Stejné je to s velikostí armády placené ze státního rozpočtu. Mnozí tvrdí, že čím více lidí a agend, tím lépe. Někde ovšem existuje mez, za níž zvětšování státu už nevede k lepším službám, jen k vyšším výdajům. Veřejné finance „vyplešatí“, ale občan za to nic nedostane.
Fakticky je to ještě horší. Když máte zbytečně moc lidí a přehnaně moc byrokratických omezení, tak si zaměstnanci eráru jen vymýšlejí práci jeden druhému, popřípadě zbytečně buzerují občany, aby obhájili vlastní existenci. Stávají se „mrtvou vahou“, jež táhne zemi ke dnu – a to tím spíše, čím více se snaží máchat rukama, aby sami sebe udrželi nad vodou. A my jich fakt máme moc. Podle mých zkušeností z doby, kdy jsem pracoval pro vládu, si dovolím „přezaměstnanost“ a „přeregulovanost“ ve státě ohodnotit koeficientem dva.
Při polovině agend a polovině lidí bychom za prvé ušetřili nějakých dvě stě padesát miliard, za druhé by správa země i podnikání fungovaly lépe, protože by nebyly zatíženy zbytečnou úřední šikanou. Jistěže nemusíme celou sumu věnovat na armádu. Určitě by se našlo jiné využití – podpora inovací, vzdělanosti, investic… Jen říkám, že bychom je mohli najít, nic by nás to nestálo a ještě by se nám ulevilo. Chtělo by to ale odvážného státníka typu Javiera Mileie, který se nedá zviklat stesky, varováními a hrozbami etatistů.
Argentinský prezident zavedl styl „afuera“. Ten znamená rychlé škrty a žádné debaty, audity, analýzy… Doporučoval bych to i u nás. Jinak vám to někdo rozmluví a nakonec zastaví. A kdybychom ušetřené peníze dali na armádu a nakoupili hodně českých zbraní, tak kromě debyrokratizace budeme mít čím odstrašit Rusko a podpoříme domácí průmysl, výzkum a vývoj. Za mě win-win-win řešení. Čili místo nadávání na „šíleného Trumpa“ se starejme o to, abychom dobře investovali peníze daňových poplatníků. Třeba do obrany.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
