Kolik má brát poslanec, premiér, prezident, jeho manželka? Máme k tomu skvělý systém, který neurčuje absolutní výši platu, ale jeho poměr k průměrné mzdě. Neboli když se daří dobře a lidé berou více, berou více i politici, když je občanům hůř, tak ústavním činitelům také. Kde je v tom nějaký problém?
Inu v tom, že když udeří krize nebo vysoká inflace, členové vlády a parlamentu se leknou a dočasně si zmrazí, či dokonce sníží výdělky. Když špatné časy pominou a odměny se mají vrátit zpět , je z toho vždy velké pohoršení.
Znovu a znovu si politici omezují příjmy. A znovu a znovu narážejí na to, že mezi ústavní činitele patří i soudci. Ti si ovšem nenechají žádné mražení či snižování platů líbit. Následuje žaloba k Ústavnímu soudu, který rozhodne, že se jim musejí dorovnat. Celé se to opakuje jako pověstná Cimrmanova kompozice: fáze očekávání – a fáze zklamání. Nyní znovu. Odměny byly u ledu už kvůli covidu. Pak přišla válka a inflace, takže se sáhlo rovnou ke snížení koeficientů, z nichž se vypočítávají. Ale dopadlo to jako vždycky.
Ústavní soud nařídil, že soudcům se musí ušlý zisk vyplatit dokonce zpětně a od roku 2025 musí zase platit zákon v původní podobě. Vláda je povinna ho předložit. Což vede k bombastickým titulkům, že „politici si zvýší platy o 13 procent“. Ve skutečnosti se jen vrátí na stejnou trajektorii růstu, jakou mezitím opsaly průměrné mzdy. A fakticky to – stejně jako pro všechny ostatní – znamená pořád nižší reálné příjmy, protože mezi roky 2021-2023 se ceny zvedly o 27 procent. Ale kdo by se zabýval takovými „maličkostmi“, že?
Platí, že politika je o symbolech. Často nezáleží na tom, jaké co je, ale jak to vypadá. Po pravdě si za celou dobu existence tzv. platového automatu politici nezvedli platy ani o haléř. Pořád tam zůstávají stejné koeficienty. Jen se původně vycházelo z průměrných příjmů ve státním sektoru, nyní v celém národním hospodářství. Ty se nikdy nezvyšují. Jen se tedy někdy obejdou a odměny zmrazí. Čehož si nikdo nevšimne. Zato je velký humbuk, když se po krizi rozmrazí a „vyskočí“ nahoru.
Naposledy si vláda „dovolila dost“, když snížila i samotný přepočtový koeficient. Takže když se po zásahu soudu musí vrátit zpět, bude to o to větší šlupka. Sarkasticky by šlo říci, že politici mají vlastně kliku, že mzdy lidem rostly pomalu a ne stejně rychle jako inflace. Představte si titulky: „Politici si chtějí zvýšit platy o třetinu!“ Přitom by jen kopírovali vývoj průměrných příjmů. Jenomže některé věci zkrátka nevysvětlíte – a toto je jedna z nich. V zásadě jde o trest za kolektivní blbost: politici si na platy nikdy neměli sahat.
Jak se říká: co oči nevidí, to srdce nebolí. Kdyby se o platech ústavních činitelů vůbec nemluvilo a ty tak dle původního záměru „dýchaly“ s příjmy občanů, byl by dlouhodobě klid. Jenomže populisté to zkrátka nevydrží a vždy, když přijde nějaká ekonomická pohroma, někdo, ať už přímo premiér, nebo poslanec, zaručeně přispěchá s tím, že je potřeba zmrazit nebo snížit odměny ústavních činitelů. Za to ovšemže politici nezískají od veřejnosti žádný bonus. Ale sklidí hněv, když se věci vrátí tam, kde byly před krizí.
Cynicky řečeno: kdyby si politici platy nesnižovali, byli by na tom lépe, protože by se o věci nevedla žádná hysterická debata. Jsem zvědav, jak si teď vláda s nálezem Ústavního soudu poradí. Zda třeba zároveň nenavrhne pro všechny činitele s výjimkou soudců nějaké další snížení či omezení, aby usmířila publikum. Nebo jiný mechanismus? Ale jaký? Měla s tím počítat. Tahle tragikomedie se opakuje opravdu pokaždé, když se do platů „řízne“. Teď, rok před volbami, se jí opravdu nehodí být za partičku „nenažranců“.
Takže zase tu máme pseudoaféru, která zbytečně poškozuje politiku. Vlastně dvě. Jestliže v případě automatu pro platy ústavních činitelů jde o předpokládaný důsledek periodicky se opakující neprozíravosti, pak s apanáží první dámy na reprezentaci jde o skutečnou inovaci. Tohle se za dobu existence České republiky zatím nikdy nestalo. Ani Za Václava Havla, ani za Václavka Klause, ani za Miloše Zemana se o výdajích prezidentovy choti nikdy nediskutovalo. Až teď, za Petra Pavla.
Ono to ve skutečnosti ani nebylo potřeba. Náklady na protokol, ochranu, cestování, mluvčího a další, jež jsou spojeny s reprezentací státu, se zkrátka platí z rozpočtu prezidentské kanceláře pro oba. V náhradách je samozřejmě dost peněz i na přiměřené ošacení. Prezidenta ale napadlo, že by bylo dobré, aby jeho žena měla oddělené vlastní prostředky a nebyla tak závislá na manželovi. Daňoví poplatníci by celkově neplatili více, jen by se prostě část peněz „omašličkovala“ s tím, že patří první dámě.
Takže nakonec jde primárně o to dostát „genderové rovnosti“. Otázka zní, zda je opravdu nutné fungující systém měnit. V každém případě diskuse o tomto návrhu vzbudila obrovskou vlnu kritiky. Kdyby bývalo zůstalo jen u toho, že hlava státu si přeje, aby jeho manželka měla po dobu, kdy spolu s ním reprezentuje republiku, hrazené zdravotní a sociální pojištění a tato doba se jí započítávala do nároku na penzi, mohl být klid. Proti tomu by snad sotva kdo mohl co namítat. Mnozí by se spíše podivili, proč už tomu tak není.
Místo debaty o rovnoprávnosti tu tak máme křik o „chamtivosti“ prvního páru. Je to celé nešťastné a zbytečné. Pokud už Petru Pavlovi nedošlo, jak špatně si to veřejnost vyloží, mělo to dojít vládě. Druhá věc s platy ústavních činitelů je složitější. Vždy se najde nějaký populista, který bude požadovat, aby se do nich znovu a znovu sahalo. Takže pastička se vždy znovu a znovu natáhne a vždy znovu a znovu s neúprosnou jistotou sklapne. Snad jedině že by politici začali pracovat úplně zadarmo.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
