Cla, cla a zase cla. Pokud něčím nový americký prezident děsí celý svět, tak je to jeho brutální protekcionismus. Vysoké tarify zdaleka nehrozí jen Číně, s níž Donald Trump vedl obchodní válku již během svého prvního volebního období.
Strach má i spojenecká Evropa či sousedé USA, tedy Kanada a Mexiko. Nově se na tapetě ocitlo Rusko, když vládce Bílého domu vzkázal do Kremlu, že pokud Vladimir Putin nepřistoupí na mír, čekají ho celní sankce. Tím vším ovšem americký prezident může poškodit globální ekonomiku.
Na kulturní války je Trump dobrý. Na ty obchodní ne. Asi jediný případ, kde mají cla smysl, je Rusko. Omezí se tím vojenské schopnosti agresora. Když nebude mít peníze na zbraně, bude tlačen usednout k jednacímu stolu. Co se týká Číny, tak lze sice chápat, že jde o nepřítele, který navíc aplikuje dumping v širokém měřítku, ale zde by Západu spíše mělo jít o to omezit mu přístup k nově vyvíjen technologiím (a zároveň zvyšovat vlastní inovační potenciál), než omezovat import. To je potlačování důsledků, nikoli léčba příčin.
Paradoxně cla uvalená na Čínu tvrdě dopadnou i na Česko. Protože do této země hodně exportuje Německo a tomu zase dodáváme my. Ale pokud by Trump skutečně splnil svoji hrozbu vůči EU, zasáhne nás to přímo. (Staro)nový prezident USA argumentuje tím, že jednak Evropané v Americe skoro nenakupují, jednak třeba automobily z USA zatěžuje Unie daleko vyšším clem než to platí obráceně. Tím snad může své kroky politicky obhájit, ale to nic nemění na tom, že lepší pro všechny by byla dohoda.
Klasik liberální ekonomie Milton Friedman viděl ochranářskou politiku jako silně škodlivou – a to i pro zemi, která ji aplikuje. Zastával jednoduchou a v podstatě nevyvratitelnou tezi, že je lepší koupit v cizině to, co tam umějí lépe a levněji a soustředit se na výrobu, kde mám sám komparativní výhodu. V protikladu s učením merkantilismu (což je takový ekonomický nacionalismus, který tvrdí, že převaha dovozu je nepřátelským aktem proti národním zájmům) říkal, že export slouží jen k tomu, abychom získali valuty pro import.
Jenomže Trump je do značné míry merkantilista. Svému slavnému krajanovi by jistě radost neudělal. Učení „chicagské školy“ jíž byl Friedman význačným představitelem, se dnes uplatňuje spíše v Latinské Americe. Argentinský prezident Javier Milei bojuje s inflací nejen snižováním veřejných výdajů, ale právě i cel. Která (spolu se vším ostatním) nabobtnala za dřívějšího peronistického vedení země. A už před padesáti lety Friedmanovi myšlenky pomohly Augusto Pinochetovi nastartovat chilský ekonomický zázrak.
Nu, Donald Trump se zatím vydává opačnou cestou. Je přesvědčen, že vysokými cly ochrání pracovní místa a získá prostředky do rozpočtu. Ekonomičtí odborníci však varují, že pokud skutečně provede vše, čím hrozí, a to v plné míře, roztočí inflační spirálu. Tedy provede přesně to, co kritizoval na administrativě Joe Bidena. Při ohromném objemu dovozu jeho umělé zdražení samozřejmě zvedne celkovou cenovou hladinu. Zvláště když Američané dovážejí často luxusní zboží, jehož se sotva budou chtít vzdát.
Otázka zní, zda je Trump připraven čelit naštvanosti vlastních voličů, pokud nesplní jeden ze svých hlavních slibů, jímž je zvýšení životní úrovně skrz zpomalení inflace. Dosáhl by pravého opaku. Vysoká cla tvrdě dopadnou i na samotné Američany. Obchodní války zkrátka obvykle nemívají vítěze, jen více či méně poražené. Byť co se týká Evropy, bude na tom hůř, protože máme z USA vysoce přebytkovou bilanci. Určitě je tak v zájmu zemí EU, mezi nimi Česka na jednom z předních míst, vyjednat s Amerikou „obchodní mír“.
Ze sveřepého republikána se bohužel Milei nestane, ekonomický liberalismus prostě nemá v krvi. Nicméně nějaké východisko nám nabídl, když v podstatě řekl, že nic v Americe nenakupujeme a ještě dáváme vysoká cla na tamní auta. Jinými slovy, když třeba začneme masivně brát z USA ropu a plyn (které nám Trump doslova vnucuje), dohodneme se na spravedlivých tarifech u vozidel (případně si sami připravíme cla, jež by zabolela Trumpovy podporovatele) a k tomu zvýšíme výdaje na zbrojení, třeba se dohodneme.
Momentální nájemník Bílého domu je byznysman. Co můžeme nabídnout, aby na cla pokud možno zapomněl a my na tom sami vydělali? Fosilní paliva jsou dobrý nápad. Zvýšení těžby v USA sníží jejich ceny a my se zbavíme vysoké závislosti na autoritativních režimech, jakým je ten ruský. Americká letadla a tanky jsou dobré – a opět tím uděláme čáru přes rozpočet Putinově rozpínavosti. Obojí lze považovat za win-win řešení. Trump si odškrtne snížení obchodního schodku s Evropou a my dostaneme, co potřebujeme.
V naší situaci, kdy vinou Green Dealu máme drahé energie a utíká nám průmysl, jsme velmi zranitelní a rozhodně si nepřejeme ještě obchodní válku s nejsinější světovou ekonomikou. Potíž je v tom, že ti, kteří nás na jednání budou zastupovat, tedy členové Evropské komise, která má cla a obchodní politiku ve své výlučné pravomoci jsou s Trumpem vesměs na kordy. Sázeli na Kamalu Harrisovou a po jeho výhře působí jako opaření. Budou holt muset zabrat a v budováni vztahů se Spojenými státy „zařadit dvojku“.
Tohle bude spíše obranná, ústupová, možná zákopová válka. My bychom naopak potřebovali mít s USA zónu volného obchodu. Bohužel, jednání o této dohodě (TTIP) zarazil během prvního mandátu právě Trump. Ale měla silné odpůrce i mezi protekcionisty, odboráři a ultralevičácky v Unii. A obdobná dohoda s jihoamerickým sdružením volného obchodu MERCOSUR naráží na tvrdé protesty zemědělců. Globální byznys je ničen všudypřítomným merkantilismem. Škoda. Ovšem taková je realita dnešního světa.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
