Schmarcz: Nic tak neposílí pravicovou vládu, jako když rozdrtí protesty odborů. Ale má na to Petr Fiala?

. Ale co už, nemůžeme od odborů čekat, že začnou demonstrovat za to, aby kabinet šetřil pořádně. Ten naopak nyní dostává šanci předvést svým voličům sílu. Pokud neustoupí ani o píď a prosadí svou, vylepší si image pošramocenou mnoha zmatky.

Pravicová vláda nejvíce posílí, když rozdrtí odboráře. Jako Margaret Thatcherová, když se v polovině 80. let minulého století nesklonila před masivní hornickou stávkou spojenou s řadou násilností. Nakonec tím zlomila moc odborů a obnovila superioritu demokracie. Stalo se, jak řekla na počátku: “Vláda práva musí zvítězit nad vládou davu”. U nás to zdaleka tak dramatické nebude. Vliv odborových bossů je u nás ve srovnání s britskými “trade unionisty” před čtyřmi dekádami zcela marginální.

Ani navrhovaná vládní opatření nejdou tak daleko, jako za Thatcherové, která uzavřela doly. Šlo o nutné opatření, protože stát na těžbě prodělával kalhoty. I české veřejné finance by potřebovaly drastickou léčebnou kúru. Místo ní však přichází pár opravářských záplat. Trochu pomohou, ale rozbitou mašinu státního rozpočtu nezachrání. Vezměme to popořadě podle toho, co odborům tak moc vadí, aby kvůli tomu burcovaly do boje.

Změny v dani z přidané hodnoty. Nad tím zůstává rozum stát. Vláda se lekla sama sebe a nakonec úprava nepovede ke zvýšení příjmů státního rozpočtu, ale naopak k jejich mírnému snížení. Zejména se zlevní potraviny. Ale pro odbory je to důvod si stěžovat… Dalším bodem je nemocenská ve výši 0,6 % hrubé mzdy. Zde je třeba říci, že vláda neměla být zbabělá a měla se vrátit k zavedení třídenní karenční doby. Pak by nemusela zvedat daně, ušetřila by více a postihla by simulanty, na které se takto musí skládat ostatní.

Zdanění zaměstnaneckých benefitů. Tohle se mělo udělat dávno, leč nebyla k tomu politická vůle. Dobře, že se tak stalo, jen zaplevelují daňovou soustavu a pomáhají velkým firmám vylepšit si zisk. Navíc se rýsuje více než dobrá náhrada. Ministr průmyslu Josef Síkela líbil kapitánům průmyslu podpořit zaměstnanecké akcie. Na nich mohou pracovníci vydělat daleko více a navíc se tím pro podnikatele otevře možnost získávat prostředky pro rozvoj na akciovém trhu, který je u nás zatím chromý. To by pomohlo inovacím.

Objem mezd ve státní sféře. Tohle už je vyslovená drzost. Pro stát pracuje půl milionů lidí (což je moc) a berou nejméně o deset procent více, než u soukromníků. Strnout dvě procenta je málo. Odbory by měly mlčet a být rády, že to nevzal do roky reformní střihoun typu Kalouska. Totéž platí pro penze, kde se navrhuje minimum nutného. Věk odchodu do důchodu se postupně prodlužovat musí, protože žijeme stále déle. Předčasné penze pro namáhavé profese kabinet řeší, což je tak jediné, kde je starost odborů legitimní.

Karty jsou rozdány jasně. Vláda nemá kam ustoupit, to už by mohla snahu o úspory odpískat rovnou. Odbory nemají silné karty v ruce. Navíc se poslední dobou ukazuje, že kdejaký agent Kremlu dostane na ulice a náměstí násobně více lidí, než ony. Nicméně je fakt, že objektivně sociální situace není růžová a tedy bez ohledu na to, že kabinet jedná velice mírně a opatrně, může být řada lidí naštvaných. V každém případě, pro Petra Fialu a spol. platí anglické “do or die”, vykonej, nebo zemři. Porážka od odborů by je totálně zesměšnila.

Naopak ale může být střet s odbory pro vládu dobrou marketingovou příležitostí. Že na ni nadává levicová opozice, to ji jistě trápit nemusí. Ale problém pro ni je, že dostává těžké direkty zprava. Ekonomové, její předchůdci, jako právě Miroslav Kalousek či Mirek Topolánek a nakonec i vlastní voliči by rádi viděli nějakou ráznější akci na záchranu rozpočtu. A to už letos, nikoli až od příštího roku. Rozpočet se řítí do průšvihu a plánovaný deficit na celý rok nejspíše překoná již v červnu.

Nedat si od odborů nic diktovat, je základ. Dále může premiér během slovní přestřelky s Josefem Středulou vysvětlit, proč je důležité ukázat rozpočtovou zodpovědnost. Ideálně by ovšem v té chvíli měla vláda rázně zatáhnout za záchrannou brzdu. Protože pokud to neudělá v řádu maximálně týdnů, přijde o možnost udržet deficit v mezích i o zbytky vlastní reformní pověsti. Pak už jí nepomůže ani výhra nad odbory. Které navíc nejsou v kondici, aby představovaly těžkého soupeře.

Vzpomeňme, jaké to bylo jednu dekádu zpět, za vlády Petra Nečase. Tehdy zuřila těžká světová krize a ministr financí Miroslav Kalousek ordinoval tvrdé škrty. V čele Českomoravské komory odborových svazů stál Jaroslav Zavadil. A ten se nezakecal, konaly se stotisícové demonstrace. Tehdy na obou stranách stáli lidé, jimž o něco šlo. Kabinet neuhnul. Z čehož paradoxně těžil i odborový předák, který se následně stal poslancem za ČSSD, která jako už vládní strana zdědila veřejné finance ve výborném stavu.

Říká se, že těžké časy plodí silné muže. Silní mužové dělají dobré časy. Dobré časy dělají slabé muže a ti dělají těžké časy. To se potvrdilo. Po Kalouskovi se ke kormidlu dostal Andrej Babiš, ten rozházel, co se nashromáždilo a ještě mnohem víc. Nyní bychom potřebovali opravdu silnou vládu. Nejen, aby porazila odbory, které tento týden začínají s protestními pochody – to je snad samozřejmost – ale hlavně aby zkrotila rozpočtový deficit. Otázka zní: máme ji?

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz