Tři roky. Tak dlouho čekají pravicoví voliči na splnění zásadního slibu vlády, jímž je konsolidace veřejných financí a rázné snížení státních výdajů. Marně. „Jejich“ kabinet se zkrátka nechová tak zodpovědně, jak vyhlašoval při svém nástupu.
Zato se jim od premiéra dostalo ryze populistického slibu zvyšování mezd. A ne ledajakého. Rovnou přes dvacet procent ročně. Jen tak bychom mohli dohnat do pěti let Němce, jak předestírá Petr Fiala. Kdyby tedy oni stáli na místě. V každém případě, tohle je nečekaný a nepříjemný šok.
Premiér sklidil za svá slova kupu kritiky. Oprávněně. Vesměs se má za to, že jde o akt zoufalství tváří v tvář vysokému náskoku ANO v preferencích. Vidím to poněkud jinak. Předseda vlády je evidentně v takové pohodě a povznesené náladě z toho, jak se mu báječně daří, že k dortu občanům slibuje ještě čokoládovou polevu. Pokud tu někdo je zoufalý, tak pravičáci, kteří pro něj hlasovali v naději, že po Andreji Babišovi udělá pořádek ve státní kase a zastaví hrozivé zadlužování země. A dostali co? Jen dalšího populistu.
Aby bylo jasno: jistěže vyšší mzdy mohou a mají být důsledkem úspěšné hospodářské politiky, která podpoří byznys, zvýší prosperitu, zisky firem a následně z toho těží i jejich zaměstnanci. Neboli kvalitní pravicová vláda přináší prospěch rovněž „lidem práce“. Jenomže ta opatření pro podporu podnikání a investic máte kde? Natož snížení daní, aby si z podnikavosti a pracovitosti firem a lidí neukrajoval stát příliš velký díl? Už vůbec pak nevidíme škrty ve veřejné správě, které by uvolnily potenciál k rozvoji a růstu.
Prací vlády zkrátka je nepřekážet podnikatelům, odstranit jim z cesty byrokratické překážky, nezvyšovat jim daně, zmenšit stát, aby nebyl drahý, nevázal příliš velké množství pracovní síly a nedělal dluhy, které zvyšují inflaci a úroky, za něž si firmy půjčují peníze, aby mohly investovat. Toto je úkol každého dobrého kabinetu. Toho pravicového obzvláště. Prosperita a tím pádem i dobré odměny pak závisejí na schopnosti byznysmanů. Už nemáme socialismus, aby se určovaly nařízením exekutivy.
Všechno zmíněné by měla dělat Fialova vláda. Ale dělá to? Nezdá se mi. Místo toho se její předseda pasuje do role “hodného strýčka Petra“. Dokonce ještě hodnějšího, než je „strýček Andrej“. Jestli jsme my pravičáci něco od SPOLU a ODS nechtěli, tak to, aby tato koalice pořádala s hnutím ANO závody v populismu. Nyní je odpovědná za stát. Tam je dost věcí, které se musejí zlepšit a jež si žádají její maximální pozornost a úsilí. Ona se ale raději zajímá o mzdy v soukromém sektoru, což opravdu není její starost.
V této chvíli člověka s hrůzou napadne, že pokud Petr Fiala myslí svá slova vážně, tak opravdu začne s tím, že zvedne platy lidí placených ze státního rozpočti o těch 23,6 % a rozjede tím stíhání Němců, kde nyní berou 2,9 krát více než u nás. Po pěti letech násobení tímto koeficientem bychom byli tam, kde jsou oni dnes. Kdyby se tedy jim mzdy nezvýšily ani o cent. Tímto by samozřejmě kabinet způsobil katastrofu, neboť by tím zvedl výdaje beztak předluženého státu o více než sto miliard za jediný rok.
Máme totiž milion pracovníků placených erárem, ať už jde přímo o stát a jeho organizace, či o kraje a obce. Zde je problém, který je třeba konečně začít řešit. Protože není zkrátka únosné, aby čtyři miliony pracovníků soukromého sektoru vydělávalo na tak velkou armádu živenou ze státního rozpočtu. A k tomu na skoro tři miliony penzistů. Díky reformám a škrtům by v důsledku české mzdy mohly rychleji dohánět ty západní. Ale určitě nezbohatneme tím, že vláda bude dále bezuzdně utrácet.
Jak však řečeno, premiér zřejmě trpí utkvělou představu, že má hotovo, že stát a jeho finance dal dávno do pořádku a nyní je čas slibovat masivní nálety pečených holubů lidem do úst. Ve skutečnosti se strukturální deficit snižuje o desetinu procenta ročně, přezaměstnanost ve veřejném sektoru zůstává a celkově se vláda chová jako „Strana mírných škrtů v mezích socialismu“. K tomu napařila firmám a živnostníkům vyšší daně a odvody. Byrokracii zatím odstraňuje „na Piráta“, tedy že špatně fungující systém zasekne úplně.
K tomu všemu poslední rozpočet je připraven způsobem, že číslům v něm uvedeným nevěří členové Národní rozpočtové rady ani řada vládních poslanců. Přesto slyšíme z úst hlavy exekutivy, že se můžeme těšit na rapidní zvyšování mezd. Tedy samozřejmě jen tehdy, pokud Petra Fialu a spol. zvolíme na další roky. Jinak nebude nic? To zní divně. Že by Andrej Babiš nedokázal také něco hezkého slíbit? Co se týká této vlády, ta má ještě rok, aby ukázala, jak to s tím růstem příjmů vypadá ve skutečnosti…
Ne, Fiala opravdu nepůsobí zoufale. Spíše troufale. Zoufalství a trudnomyslnosti musejí naopak propadat ti, kteří se těšili, že po osmi letech konečně přijde do Strakovy akademie hlavním vchodem ZODPOVĚDNOST“. Přitom začátek by slibný. V těžké válečné situaci jsme si mohli blahopřát, že ji neřeší chaotický Andrej Babiš. Když však došlo na ekonomická témata a reformy, v nichž by pravice měla dominovat, najednou se ukázalo, že má holé ruce. A nejen ruce. Protože nic pořádného nevymyslela ani za tři roky.
Vážně jsme nechtěli plané sliby boomu mezd. Ostatně to by nezařídil žádný premiér. Na stejný růst příjmů, který dle Fialy máme zažít do pěti let, jsme v uplynulé době potřebovali 22 roků. Nicméně Němce jsme tím nedohnali, jen jsme jejich náskok snížili, neboť oni bohatli také, byť pomaleji. My chtěli něco jiného: škrtat platy v eráru. Ne, že by tam lidé brali méně, ale že by se tato milionová armáda zredukovala. To by zemi pomohlo. Jenže vláda nedělá, co má a dělá, co nemá. Lze jí to odpustit? Ale jak? Když to ani nejde pochopit…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
