Javier Milei je prostě bourák. Dlouho neměla žádná země světa ve svém čele tak zásadového obránce svobody, kapitalismu a individualismu. A tvrdého odpůrce paternalismu, socialismu a kolektivismu. Jeho pražská přednáška vzbudila velký ohlas.
Otázka však zní: zůstane ono nadšení jen ve sféře ekonomů, pravicových komentátorů a nadšenců? Nebo se něco z Mileie „přeleje“ do vládní politiky?
Na místě je spíše skepticismus – a řekneme si proč. Když to dopadne dobře, půjde o příjemné překvapení.
Argentinský prezident je známý svými nekompromisními škrty v přebujelém státním aparátu, liberalizací trhu z byty či jasnou preferencí privátního vlastnictví před veřejným. Jeho výkřik „Afuera!, tedy „Škrtnuto!“, jímž doprovázel předvolební slib rušení řady úřadů, se stal virálním. Tím spíše, že když skutečně zvítězil ve volbách hlavy státu, začal svoji strategii okamžitě uskutečňovat. Ukázal, že je politikem, který říká, co si myslí a co říká, to také prosadí. To je dnes obrovská vzácnost.
Pravda, Mileiovu pozici „usnadňuje“ fakt, že Argentina byla po dvaceti letech socialistického plundrování na dně. Předlužená, s inflací ve stovkách procent, s hypertrofovaným a nefunkčním státem. Kdysi jedna z nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa dostala těžký úder – jako za levicového diktátora Juana Peróna. Ostatně moc před Mileiem drželi peronisti, kteří se k odkazu fanouška národního socialismu (fašismu) hrdě hlásí. Argentinu řídili od roku 2001 s krátkou přestávkou 2015 – 19, kdy vládl středově pravicový prezident.
Nová hlava Argentiny ji zachraňuje před totální katastrofou. Měsíční inflace spadla na 4,2 %. Což by za dvanáct měsíců udělalo 64 %. Přitom meziroční inflace dosahovala tří set procent, když se před půl rokem Milei ujal úřadu. Úžasný výkon, když uvážíme, že nová opatření se musejí uvést v život a chvíli trvá, než zafungují. Dá se přitom čekat, že zdražování dále zpomalí. Samozřejmě, levičáci operují tím, že za rok 2024 bude inflace stále nad dvěma sty procenty. Ale tím se nedejme mást, to je dědictví minulosti.
Takže tento opravdový frajer přijel do Prahy a řekl nám, jak to máme dělat. Ne, že bychom to nevěděli. Jenomže to neděláme. Proč? Protože česká pravice má zkrátka strach, že v praxi se kapitalistické recepty nedají prosadit, bojí se, že by ztratila voliče. Tak pokračuje v bezuzdném plýtvání roztočeném minulou vládou, jen s mírnými korekcemi. Takový „socialismus s fialovou tváří“. Výsledek? Stát pořád utrácí vysoko nad poměry, dělá nové a nové vysoké dluhy. A nominálně pravicová vláda ztrácí reálně pravicové voliče…
Čeho se ale vlastně Petr Fiala a spol. bojí? Jejich příznivci nenávidí Andreje Babiše a Tomia Okamuru, takže nehrozí, že by přešli k nim, kdyby měli pocit, že je najednou v naší zemi „málo socialismu“. Zato naštvaně mizí mezi nevoliče. Proč? Protože zkrátka čekali splnění zásadního volebního slibu. Ten byl stejný, jako u Mileie: hodně osekat veřejné výdaje, tím zarazit vysoké zadlužování a tím rychle zkrotit růst cen. Jistě, to poslední se nakonec kabinetu povedlo. Jenomže on je rozdíl srážet inflaci z 15 % a z 300 %…
Poslední státní rozpočet připravený ještě Babišovou vládou skončil v roce 2022 schodkem 360 miliard (rok předtím šlo o astronomických 420 miliard). Na rok 2025, tedy po třech letech „šetření“ se plánuje 235 miliard. Není ta konsolidace veřejných financí pomalá? Mnozí si to myslí. Včetně bývalých silných pravicových politiků jakými jsou Mirek Topolánek či Miroslav Kalousek. Ano, určitě je to lepší, než mokrým hadrem přes ústa. Ale není to důvod k nějaké velké radosti.
Nejhorší je, že na ODS, která by měla být pravicovým tahounem koalice SPOLU, už člověk ani nepozoruje nějakou snahu o zásadově liberální ekonomickou politiku. Mohla by ji korigovat TOP 09, ale z ní už také jaksi vyprchal „kalouskovský duch“. Dalo by se pochopit, že v praxi v rámci pětikoalice se nakonec prosadí nějaké kompromisy. Ale ono ani není co dohadovat, ony jsou všechny ty strany z hlediska hospodářské doktríny levicové plus mínus stejně, rozdělují je spíše kulturní války.
Posledním zcela nesmyslným krokem je vyhlášení boje s „klausismem“. To si člověk říká, jestli se někteří občanští demokraté úplně nezbláznili. Jejich první předseda se momentálně diskredituje proruskými názory a dokud byl u moci, rovněž činil krvavé kompromisy se „státem blahobytu“. Určitě není nekritizovatelný. Nicméně pořád je symbolem kapitalistického étosu 90. let (jak by se nám hodilo jeho obnovení!), jeho zásluhy jsou nezpochybnitelné a nedává logiku pouštět se s emeritním premiérem do zásadního sporu.
Ve skutečnosti by měla pravice navázat na oba své velké předsedy vlády. Mimochodem, to Mirek Topolánek a nikoli Václav Klaus výrazně snížil daně živnostníkům, firmám i zaměstnancům. Ale to není podstatné. Důležité (a špatné) je, že se ODS distancuje od obou. Každá politická garnitura má právo (a také povinnost) najít si svou cestu, která bude jiná, než ta, pod níž kráčeli předchůdci. Když si ale žádný vlastní styl, žádnou vlastní etiku nevytvoří a místo toho se štítivě odtahuje od těch před nimi, je na ni smutný pohled.
Těžko říci, zda „léčba Mileiem“ zafunguje, nebo ne. Obávám se, že spíše to druhé. Vzdor nadšení, kteří dávají najevo někteří ódéesáci. Že současné garnituře chybí státnická odvaha, to asi všichni vidí už dlouho. Já si ale myslím, že je to ještě horší. Totiž že většině z nich chybí mentální nastavení, jež by jim našeptávalo, že co dělá argentinský prezident, je správné a dobré. Nemají instinkty opravdového pravičáka. Takového, který ví, co chce a co chce, to také nakonec prosadí. A tak volám hej, hej, kde je český Milei?!?
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
