Protesty proti zvyšování důchodového věku jsou v čase, kdy žijeme stále déle, absurdní. Už nyní na stovku seniorů připadá jen dvě stě padesát ekonomicky aktivních obyvatel.
Vláda chce mírně zvýšit věk odchodu do důchodu. Mnozí se kvůli tomu rozčilují. Ve skutečnosti bychom jako odpovědní občané měli protestovat, že už se to nestalo dávno. Už v roce 2030 se máme dožívat 85 let. A ti, kteří nyní slaví Abrahámoviny, tu mohou být klidně do stovky. Opravdu si můžeme dovolit, aby brali penzi 35 roků? Když se průběžný penzijní systém ustavoval, počítalo se s tím, že většina lidí se důchodu nedožije, šlo jen o jakousi “pojistku” pro dlouhověké.
Oddálit dobu, kdy má člověk nárok na penzi, není vůbec populární. To se nyní ukazuje ve Francii, kde kvůli tomu už několik týdnů probíhají masové a zuřivé protesty a stávky. Jenomže důchodový systém není jen otázka politická, ale především matematická. Rozdělit můžete jen to, co vyděláte. A nebude toho moc, pokud jeden pracující bude muset živit jednoho důchodce. I k tak absurdní situaci může dojít, pokud nezačneme zvyšovat penzijní věk. Už nyní na stovku seniorů připadá jen dvě stě padesát ekonomicky aktivních.
Obránci nízkého penzijního věku a zároveň vysokých důchodů argumentují obligátním sloganem “celý život dřeli a platili pojistné, tak si to zaslouží”. Na to jim lze právem opáčit: Jak dlouho se dřeli, jak dlouho budou žít v penzi a jak vysokou by ji měli dostávat? To není záludná otázka. Jde o prostou trojčlenkou. Solidární průběžný systém může poněkud vyrovnávat velké rozdíly ve výdělcích, ale nikdy se nedokáže vypořádat s tím, že by vyplacené penze v součtu výrazně převyšovaly vybrané pojistné.
Češi nyní tráví v penzi v průměru čtvrt století. Jde o osoby, které odcházely do důchodu v polovině devadesátých let, takže v průměru pracovaly 40 let. Kdybychom jim počítali stejné odvody, jaké se platí ze mzdy dnes, tedy 28 %, vychází nám to na penzi, která odpovídá tomu “jak celý život pracovali a platili”, necelých 45 % hrubé mzdy, o něco méně než je aktuální hodnota. Nicméně plus mínus je to v pořádku, pokud odhlédneme od rozdílů mezi muži a ženami i od toho, že je stále méně pracujících a více penzistů.
Jenomže se neustále zvyšuje věk dožití. Za komunistů se řada lidí penze vůbec nedožila a na konci totality průměrně Češi brali důchod 11 let, což je obrovský rozdíl proti dnešku. Pokud se včas nepřijme reforma systému, která stanoví, že se věk odchodu na odpočinek bude zvyšovat stejně jako délka života, mohlo by se také stát, že senioři budou pobírat dávky třicet, nebo i třicet pět let. Aby si to stát mohl dovolit, musela by výrazně klesnout relace důchodu vůči průměrné mzdě, nebo se drasticky zvýšit sociální pojistné.
Jde o jednoduché počty. Pokud se nyní odvádí z hrubé mzdy na důchod 28 %, tak při zachování poměru doby práce a pobírání důchodu 1,6:1 (40 a 25 let, nebo třeba 48 a 30 let) činí “spravedlivá” výše této dávky 45 % průměrného příjmu. Pokud tedy trváme na tom, že každý dostane, co si zaslouží. Ve skutečnosti do toho stát zasahuje a přerozděluje peníze ve prospěch těch, kteří vydělávali méně. Nicméně pro celý systém musí platit, že se vyplatí jen to, co se vybere. Jinak se dostane do těžkých deficitů.
Pokud by se nezvýšil věk odchodu na odpočinek a poměr pracuji / jsem důchodce se změnil na 4:3 (40 let práce 30 let v penzi), pak by důchod musel klesnout na 37 % průměrné mzdy. To je neúprosná matematika. Jinak by bylo nutné celý systém masivně dotovat. A to ve výpočtu ještě není zohledněn fakt, že populace stárne, bude méně pracujících a více seniorů, protože se rodí méně dětí. V poměrném systému si ve skutečnosti nikdo neplatí vlastní důchod. Pracující vydělávají na důchody svých rodičů a ten jejich mu hradí potomci.
Hranice odchodu do důchodu se u nás již posouvá. U mužů o dva měsíce ročně, u žen o čtyři. Problém je, že je stanoven strop na 65 let, kterého dosáhne můj ročník 1965. Těm, co se narodí později, by se už penzijní věk nezvyšoval. Minimum, co musí vláda udělat, je zrušit tuto umělou hranici a stanovit místo ní jako základ výpočtu údaj o délce dožití pro daný ročník. I tak musí hledat nějaké dodatečné zdroje, protože, jak řečeno, se zhorší poměr mezi těmi, kteří na důchody vydělávají a těmi, kteří je pobírají.
Problém s penzijní reformou je ten, že ji všechny vlády slibují, ale žádná ji zatím neprovedla. Jistě, je to politicky ožehavé. Ale pokud se neudělá nic, jednou to celé “rupne” a teprve tehdy budeme mít velké potíže. Nejlepší by bylo, kdyby kabinet vytiskl ony jednoduché tabulky s pojistnými výpočty, aby si lidé lépe uvědomili, o co jde. A že když třeba budou chtít přestat pracovat dříve, stát jim to umožní, ale budou brát v podstatě chudinskou dávku. Ne jako dnes, kdy na předčasném odchodu do důchodu lidé ještě vydělávají.
Matematicky je vše jasné. Máme čtyři parametry: dobu, kdy platíme pojistné, jeho výšku, dobu strávenou v penzi a poměr důchodu k hrubé mzdě. Ta rovnice musí vycházet a spočte ji žák obecné školy. Politicky je to mnohem obtížnější. Ale pokud vláda ustoupí pokaždé, kdy na ni někdo houkne, tak neprosadí nic. Protože lidé mohou získat dojem, že reforma není nutná a kabinet je prostě jen “nepřející”. Takový názor, případně podpořený i protesty, je ovšem absurdní. Je nutné, aby vláda jasně komunikovala, co je v sázce.
Dnes je módou říkat, že staří mladým “zničili planetu”. Ve skutečnosti jim reálně mohou udělat něco jiného: projíst budoucnost. Místo stávek za klima by příslušníci nové generace své zájmy obhájili lépe, kdyby demonstrovali za penzijní reformu. Protože oni budou na to všechno jednou vydělávat. A nejspíše až do smrti, protože na ně už by v penzijním systému nemuselo zbýt nic.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
