Občanští demokraté uvažují, že zvýší daně, a/nebo dluhy. Pět měsíců před volbami to není od vládnoucí pravicové strany vůbec chytré. Koalice SPOLU „zvládla“ od roku 2021 poztrácet půl milionů voličů právě tím, že místo výraznějšího šetření má rozpočet pořád v dost velkém deficitu a ještě zvedla daně pracujícím rodinám, živnostníkům i firmám.
Přesto místo lepších nápadů do kampaně (které by třeba pomohly přivést naštvané bývalé příznivce zpět), přicházejí s tímto. To jsou už úplně bezradní a bez idejí?
Stát bere lidem peníze a utrácí je za to, co považuje za potřebné. Do této původně jednoduché rovnice se v moderní době míchá ještě třetí proměnná, jíž jsou dluhy. Sloupky „má dáti“ a „dal“ zkrátka nesedí a rozevírají se nůžky mezi tím, kolik jsou vlády schopny vybrat a jak velkou mají touhu hrát si na dobrodince. I tak by v tom měl být nějaký řád. Jde o to, koho zdaníme a jak moc, kam nasypeme největší prostředky, jak hluboko zatneme dluhovou sekyru. Říká se tomu „mít priority“. Ale tušíte někdo, jaké má česká pravice?
Začněme od konce. Vyrovnaný rozpočet se vždy považoval za pravicovou ctnost. Jeden ze čtyř Poděbradských artikulů, který platí za jakousi ideologickou „rukověť ODS“, doslova zní: „Nezadlužená budoucnost“. Pravda, časem tato stará pravda poněkud zašla. I kvůli tomu, že pravice obvykle zdědí po levici veřejné finance v rozvalu a není snadné dát je rychle do pořádku. Přesto by však snaha mířit k rozpočtové rovnováze měla zůstat základní osou, postulátem pravicové politiky.
K cíli lze dojít různými cestami. Ale musíte ho mít, musíte stále tam někde na horizontu vidět úběžník vašich snah. Jímž je pro pravičáky vyrovnaný rozpočet a nízké rovné daně. Kvůli tomu druhému se lze dočasně smířit s deficitem. Protože povzbudíte hospodářský růst a ten poté pomůže vyrovnat státní rozpočet. Takhle to udělal americký prezident Ronald Reagan. Masivně seškrtal lidem a firmám odvody, což aktuálně prohloubilo schodek. Ale nastartoval tím období prosperity. „Reaganomika“ zafungovala.
Co funguje vládě Petra Fialy? Razí politiku „rozumné“ sociální demokracie, která se moc nezadlužuje a v „mezích mírného pokroku“ snižuje deficity. Ze skoro šesti procent HDP se dostala zhruba na polovinu. Je však třeba vidět, že to bylo i za cenu zvýšení daní. Zato rázné škrty, na které jsme my pravičáci čekali, zůstaly jen v rovině snů. Nicméně zkusme být na vládu hodní a přiznejme, že se ocitla v těžké situaci, kdy první dva roky jejího mandátu tvrdě poznamenaly válečná a energetická krize a že i tak něco dokázala.
Co se stalo, už je minulostí. Úspory mohly být větší, daně rodinám a živnostníkům se nemusely zvyšovat, nebo aspoň ne tak razantně. Nicméně teď už jdeme do volebního finále. Situace je optimističtější než před dvěma roky. Inflace je zkrocená, máme hospodářský růst (byť ho osekají Trumpova hloupá cla), opět rostou reálné mzdy. Jak se říká, je to mnohem lepší, než mokrým hadrem přes ústa. V každém případě to pravici nabízí prostor, aby „pták roztáhl křídla“ a ODS přišla s nějakou zásadovější politikou. Dělá to?
Já jsem si nějakého tahu na branku od koalice SPOLU nevšiml. A to se sledováním politiky živím. Místo toho hlavní postavy ODS uvažují o tom, že by se mohly zvýšit daně. A vláda v podstatě přiznává, že zbrojit (což je naprostá nutnost), se bude na dluh. Zcela mi tam chybí nějaká ideová představa, jež by stavěla na prioritách pravicové politiky. V čem se vlastně takové myšlení liší od levicového hnutí ANO? Obávám se, že jen v jednom: Babiš by před volbami nemluvil o zvyšování daní.
Co bychom chtěli slyšet, ale neslyšíme? Za prvé by to chtělo nějaký pořádný podnikatelsko investiční balíček. Měl by obsahovat především zlepšení byznysového ekosystému, maximální ořezaní zbytečné byrokracie, podporu veřejného, ale hlavně soukromého investování do klíčových oblastí, jako jsou stavba bytů a infrastruktury, inovace, digitální ekonomika, energetika a celkově průmysl. Součástí by mělo být i posílení kapitálových trhů. Vláda nyní částečně firmám ulevuje od papírování, ale měla se rozmáchnout víc.
Druhým krokem je navrhnout zásadní osekání veřejných agend a propuštění alespoň dvaceti procent z milionové armády placené státním rozpočtem. Český stát se zbytečně hrabe úplně do všeho, zaměstnává k tomu zbytečně moc lidí a stojí to zbytečně moc peněz. V podstatě povinné útraty spolknou všechny vládní příjmy, cokoli dalšího včetně investic už jen zvyšuje schodek. Mezi těmi 1 750 miliardami korun mandatorních a kvazimandatorních výdajů by se jistě mimo jiného našlo potřebných sto miliard na posílení obrany.
Povzbuzením růstu skrze podporu podnikání a ozdravěním veřejných financí bychom si připravil podmínky pro budoucí expanzi, aniž bychom museli dále zvyšovat daně. Dokonce by se mohly rodinám a živnostníkům zase snížit. Daně plní dvojí účel. Díky nim stát získává peníze, aby zaplatil vlastní provoz a jejich struktura ukazuje, od koho a kolik vybírá, což prozrazuje, jaké jsou vládní priority. Například Mirek Topolánek jako zásadový pravičák zvýšil daně ze spotřeby a snížil daně z příjmů. Petr Fiala to dělá právě opačně.
Za vším hledej peníze. Za co vláda utrácí a jak získává prostředky, nejlépe vypovídá o jejím charakteru. Tento kabinet není vysloveně levicový, ale je středový, v hospodářské politice nijak zvlášť vzdálený od hnutí ANO. Možná to není úplně špatně, alespoň panuje určitá stabilita. Otázka zní, zda ten klid není tak trochu hřbitovní. Život je otázkou priorit a je definován jako stav daleko od rovnováhy. Pořádný pravicový střihoun by republiku rozhýbal, dal jí větší dynamiku a nastolil tím nový, lepší status quo. Ale kde ho hledat, že jo?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
