Pořídit si bydlení je těžké. A ještě to stát dělá lidem horší. Pamatujete na pirátský nápad, že by lidé svěřili státu své byty a on je místo nich pronajímal? Z toho nakonec naštěstí sešlo.
Co bohužel tato strana dotáhla do smutného konce, je nepovedená digitalizace stavebního řízení. Nově se do házení klacků pod nohy lidem, kteří si chtějí koupit byt, pustily i poslankyně ANO. Jejich pozměňovací návrh k novelizaci zákona o advokacii upravující advokátní úschovy by značně zkomplikoval zaplacení kupní ceny. Opravdu je tato nová buzerace nutná a sama o sobě zajistí stoprocentní bezpečnost advokátních úschov?
Byty nejsou, protože nefunguje trh. Málo se staví. Řešit jejich nedostatek tím, že za jeden a půl miliardy zřídíte státní realitku, je nonsens. Připomíná to komunistický hon na „keťase a spekulanty“. Úplně stejný princip. Místo abyste řešili nedostatek nějaké komodity, začnete ukazovat prstem na ty, kteří s ní obchodují. V tomto případě na pronajímatele nemovitostí. Piráti je de facto obvinili, že si byty „syslí“ a kdyby s nimi nechali hospodařit stát, bylo by jich najednou dost. To už jsme zažili a výsledkem byl nedostatek všeho.
Nesmysl se státní kuratelou nad soukromými byty se neujal. Nyní však brzdí výstavbu zpackaná digitalizace. Dokud se to nenapraví, tak v Česku nikdo nepostaví ani onu pověstnou psí boudu. Tento příměr rád používá Andrej Babiš. Právě jeho dvě poslankyně však přišly s novým způsobem, jak lidem ztížit pořízení nemovitosti. Není jasné proč. Původním záměrem bylo zvýšit bezpečí advokátních úschov. Jde o reakci na skandál s jejich zpronevěřením. Jde sice o ojedinělý případ, avšak s velkou negativní publicitou.
Mezi statisíci řádně vypořádaných transakcí se jednotlivé pochybení nezdá být významné. Jenomže marná sláva, u advokátů se (narozdíl od politiků) očekává stoprocentní počestnost a jistota. Proto i sama Česká advokátní komora požaduje, aby stavovské předpisy, které už přijala pro zajištění bezpečnosti a lepší kontrolu zástav, byly vepsány přímo do zákona, a ještě se dále zpřísnily. A taky aby dostala větší kontrolní pravomoc prolomením bankovního tajemství u úschovních účtů kontrolovaných advokátů.
Příslušnou novelu zákona o advokacii čeká druhé čtení ve Sněmovně. A právě k němu připravily pozměňovací návrhy Helena Válková a Zuzana Ožanová, obě za ANO. K řadě dobrých opatření, která přejímají a rozšiřují předpisy Komory však ze záhadného důvodu přidaly lhůtu deseti dnů, o které by byla banka povinna odložit vyplacení peněz při prodeji bytu. Což by znamenalo, že se celý proces zkomplikuje a prodraží.
Advokátní úschova je přitom běžnou praxí, která zaručuje bezpečí jak prodávajícímu, tak kupujícímu. Ten první ví, že zájemce je dostatečně solventní a ten druhý má zase jistotu, že jeho peníze se převedou až když bude v katastru zapsán jako majitel. Jeden druhého tak takzvaně neoblafne. Funguje to skvěle a smyslem zákona je dát klientům ještě větší jistotu. Jenomže ona lhůta – můžeme ji dle filmu „Ducháček to zařídí“ s Vlastou Burianem nazvat „čekačka“ – v tomto smyslu nic neřeší. Přináší jen komplikace a vyšší náklady.
Tento odklad nezabrání případné kriminalitě. Na to upozorňuje Asociace realitních kanceláří, která naopak varuje, že všechno bude složitější, dražší a navíc tato změna může motivovat k rozšíření šedé ekonomiky, kdy zástavy začnou provozovat zákony zcela neregulované instituce, které klidně nabídnou vyšší rychlost. Banky varovaly, že pokud by měly tímto způsobem nakládat s advokátními účty pro úschovy, znamenalo by to pro ně vysoké náklady navíc, a dost možná by je přestaly nabízet – nebo jen hodně draho.
Neboli, výsledkem „čekačky“ by v rozporu s původním plánem bylo snížení jistoty, zvýšení ceny a další zablokování trhu s byty. Ostatně on Ducháček překvapivým zavedením oné lhůty také nemyslel na blaho klientů, ale na své vlastní a svého šéfa. Opravdu je to nutné? A kde se ten nápad najednou vzal? Mezi řadou rozumných nápadů… V rámci dosavadní diskuse nic takového nepadlo. Třeba to obě poslankyně myslely dobře? Leč výsledek by dobrý nebyl, kdyby prošel.
Je opravdu třeba zdůraznit, že odklad příkazu k výplatě peněz prodávajícímu o deset dní nijak nebrání hypotetické snaze spáchat zločin. K tomu slouží elektronická evidence, hlášení o pohybech na účtu kupujícímu, povinnost zřídit pro každou jednotlivou úschovu zvláštní účet, či možnost advokátní komory přímo vše kontrolovat díky prolomení bankovního tajemství. U „čekačky“ jde jen zbytečnou byrokracii. A kdo někdy kupoval byt, tak ví, že deset dnů zpoždění s placením prodávající sotva tolerují…
Zavedení lhůty by rovněž mohlo porušit rovnost před zákonem. Ta povinnost by padla pouze na advokáty. Ostatní, například banky, by dál mohly nabízet úschovy bez této překážky. Čímž by získaly neoprávněnou konkurenční výhodu. Přitom pro kupujícího by tak jako tak šlo o novou komplikaci. Buď by musel počítat s desetidenní odkladem, nebo by nemohl vše vyřídit s advokátem, jemuž věří a který mu třeba pomohl sepsat kupní smlouvu, ale musel by ještě jednat s bankou, případně s někým dalším.
Státní realitka, kolaps stavebního řízení, „čekačka“. Tři ukázky, jak může stát lidem dále zatarasit beztak obtížně schůdnou cestu k vlastnímu bytu. To poslední se nemusí stát. Tak neočekávaně, jako se ten pozměňovací návrh objevil, může zase zmizet. Snad nezíská ve Sněmovně většinu, neboť nemá žádnou logiku. S Ducháčkem to byla aspoň legrace, ale tohle vážně není sranda. Zákonodárci mají lidem pořízení bytu usnadňovat, ne jim házet klacky pod nohy.
Martin Schmarcz, vydavatelem revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
