Jak se to vlastně stalo, že jsme všichni součástí státu, aniž bychom si uvědomovali, jak brutálně zlodějské, nespravedlivé a nesvobodné
zřízení to vlastně je? Stát funguje jako náboženství, jako (drogová) závislost. Tvoří davy stejně závislých lidí, které lze snadno ovládat. Volby jednou za čtyři roky jsou legrace, víme-li, že lidé volí zásadně emocemi.
Dojem vlastní racionality je pouhá iluze, podobná té, kterou má alkoholik, jenž si myslí, že „kdykoli přece může přestat pít“. Je tu sice pár procent lidí, kteří skutečně vědí, co dělají, a o politiku se zajímají. Ale právě pro efektivní eliminaci této menšiny máme zastupitelskou demokracii se všemi jejími omezeními (povinná hranice pro vstup do sněmovny, povinný počet členů či podpisů pro vůbec registraci nové strany apod.) – aby ti myslící nikdy nemohli narušit právě probíhající byznys „pánů loutek“.
Stát není ani firma, ani společenství lidí – to jsou jen politické slogany lidí, kteří mají ve skutečnosti jeden jediný (a všichni stejný) cíl: přerozdělovat. Stát je byznys postavený na iluzích a prodejních argumentech, stejně tak jako svůj byznys staví například šmejdi na prezentačních akcích pro seniory. Fakta o tom, jak vás státy okrádají do kapes těch, kdo je řídí, jsou jednoduše vyčíslitelná.
Ta závislost – stejně jako každá jiná – ale bude mít své důsledky: nezastírejme si, že mnoho lidí v naší zemi kleslo mentálně na úroveň přemýšlení lidí z rozvojových zemí. Ano, slyšíte dobře: uvažování lidí z rozvojových zemí. Ostatně naše ekonomika tam – dle ratingu řady agentur z minulého roku – už je, ačkoli se o tom, jistě náhodou, v médiích moc nemluvilo, bylo by přece zbytečné stádo plašit, že? Pár článků v novinách, pár názorů, které nikdo nečte, a další dost důležitá informace jen prostě prošla „zažívacím traktem našeho státem organizovaného blaha“. Vždyť pořád ještě něco máme, tak nač si stěžovat a proč to měnit, i když svět kolem nás letí obrovským tempem vpřed, zatímco my stojíme s nohama zalitýma v betonu od různých mafiánských skupin, které náš stát ovládly, ale co, ještě pořád „nerejeme držkou v zemi“. Nebo už dávno?
Ta rozvojová logika zní takhle: nehledám, jak se o sebe postarat, živit rodinu. Sedím a čekám, co mi kdo dá, co mi kdo slíbí na úkor někoho jiného a vždy z peněz někoho, kdo je musel vydělat – jiné peníze a hodnoty totiž neexistují. Tito lidé se ve skutečnosti chovají úplně stejně sobecky a brutálně jako systém, kterého se tak bojí. Je lepší být tvrdý podnikatel, nebo neméně tvrdý vyžadovač sociálních podpor z peněz někoho jiného? Ty emoce jsou stejné, jejich výstupy ale dramaticky odlišné: v prvním případě se něco vytvoří a někdo dostane práci. V druhém případě musí být někdo okraden státem, aby někdo jiný mohl pohodlně nadávat na poměry v hospodě. Pracovat se musí, jinak přijde bída, to je moudrost přesahující celou globalizaci, sociální státy a víry v jakékoli nadpozemské či jiné nesmysly. Není důvodu tleskat, že nás stát a jeho politici zatím nevezou ve vagonech do gulagu, co není, může být. Co tomu ale bude předcházet? Obrovská chudoba, poroba a postupná degenerace, až dokud nám nebude už co vzít (daně a odvody).
V té chvíli ztratíme jako lidé pro stát, pro systém jakýkoli význam. A jak by se choval notorický pobírač dávek k něčemu, co už pro něj nemá žádnou hodnotu? No, nad tím se v těchto volbách zkusme zamyslet – nevolíme totiž pro nebo proti politikům. Volíme pro nebo proti všem těm, kdo nám ubližují a přišli nás okrást. Pochopme to konečně!
Michal Hájek, Česko2050
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
