Práce na dohodu – rozdíly mezi DPČ a DPP: výhody, nevýhody a limity 

Pokud se nevyplatí uzavírat klasický pracovní poměr, lze řadu činností za odpovídající výdělek provádět na základě dohody. Je to volnější vztah, který lze ukončit během 15 dnů bez udání důvodu. Dobře fungují, když se jedná o brigády, jednorázové mimořádné činnosti či práce menšího rozsahu. Ve 2. pololetí 2024 vzniká zaměstnavatelům povinnost všechny dohody registrovat a všechny „dohodáře” nahlásit.  

Dohoda o provedení práce (DPP)

Jak už z názvu vyplývá, DPP je vhodná v případě, že se jedná o provedení nějakého konkrétního pracovního úkolu. Bývá tedy předem jasné, kdy a jak bude úkol splněn a tím DPP skončí. Velmi důležitou okolností je skutečnost, že pokud výdělek na DPP nepřesáhne 10.000 Kč měsíčně, neodvádí zaměstnanec ani zaměstnavatel z této mzdy odvody na zdravotní a sociální pojištění a v podstatě ani daň ze mzdy – viz dále.

Dohoda o pracovní činnosti

Naproti tomu DPČ je vhodná v případech, kdy zaměstnavatel potřebuje od pracovníka opakovaný výkon určité práce, jejíž rozsah ovšem nevydá na hlavní pracovní poměr (HPP). Pracovní doba na DPČ nesmí překročit 20 hodin týdně, což je polovina běžné pracovní doby. Také nízký výdělek na DPČ je osvobozen od placení sociálního a zdravotního pojištění. Tato výhoda se ale týká jen výdělků do 3.999 Kč. Jakmile výdělek dosáhne za měsíc 4.000 Kč a více, pojistné se platí. Přehled o základních parametrech pracovně-právních vztahů vypadá takto: 

Uzavření dohody o pracovní činnosti (DPČ) nebo dohody o provedení práce (DPP) umožňuje zaměstnancům pracovat a vydělávat mimo pracovní poměr a zaměstnavatelům zajišťovat určité práce v jednodušším pracovněprávním vztahu. Většinou jsou DPP a DPČ vnímány jako totožné, ale není tomu tak. Zásadní rozdíl spočívá v omezení pracovního výkonu: na DPP lze pracovat nanejvýš 300 hodin v roce, na DPČ nanejvýš 20 hodin v týdnu po dobu 52 týdnů v roce. Zároveň je dobré vědět, že oba typy dohod lze uzavřít v jednom roce s více zaměstnavateli a v tom případě se limity nesčítají! Stejně důležité je vědět, že překročení stanovených limitu pracovní doby u DPP u jednoho zaměstnavatele má za následek okamžitý zánik této dohody a možnost sankce až do 300 tisíc Kč. V případě DPČ je možné překročení limitu v jednom týdnu vynahradit zkrácením pracovního času v dalším období. Limit se testuje, až za celý rok – pak by překročení mělo stejné následky.

Pokud jsou na DPČ či DPP dosahovány pouze dočasné, malé výdělky (například u výpomocí, brigád atp.) nevzniká ani povinnost platit sociální a zdravotní pojištění – i zde je ovšem zásadní odlišnost. U DPP začíná odvodová povinnost u výdělku nad 10.000 Kč měsíčně, u DPČ u výdělku nad 3.999 Kč měsíčně.

Základní povinnosti spojené s DPP a DPČ:

V porovnání s hlavním pracovním poměrem (HPP) jsou práce na dohodu v konečném důsledku pro zaměstnavatele levnější a pro pracovníky jednodušší. Vyhledávají je lidé, kteří si při studiu, nebo v důchodu chtějí trochu přivydělat. Pravdou ovšem je, že DPP nebo DPČ lze uzavřít i se zaměstnavatelem, u kterého jsme v hlavním pracovním poměru a dokonce lze dohody uzavírat i u více zaměstnavatelů, přičemž rozsah pracovní doby nesmí u žádného z nich překročit stanovené limity (300 hodin za rok u DPP a 30 hodin týdně u DPČ). Součet pracovní doby u různých zaměstnavatelů však limitován není.

DPP a DPČ – daň z příjmu a růžový formulář

Všeobecně platí, že daň z příjmu ve výši 15 % platí pracovník jak na DPP, tak na DPČ a to tím způsobem, že mu ji zaměstnavatel sráží přímo ze mzdy a odvádí (proto se nazývá daní srážkovou). Rozhodnou okolností pak je, zda pracovník podepsal u zaměstnavatele „Prohlášení poplatníka k dani z příjmu“ (tzv. růžový formulář). Protože tento formulář lze podepsat pouze u jediného zaměstnavatele, uplatní se právě v tomto jediném případě státem stanovené slevy. Má-li pracovník uzavřeno více dohod, sleva se uplatní pouze o

U toho jediného, u kterého byl podepsán růžový formulář. Ten lze ovšem podepsat i na kratší období než jeden rok, takže slevy mohou být postupně uplatňovány u různých zaměstnavatelů. Ke slevám podrobněji:

Sleva na poplatníka

Každý poplatník má automaticky slevu ze své daňové povinnosti. V roce 2024 se jedná o částku 30.840 Kč. Pokud tedy daňová povinnost nepřesáhne za rok tuto částku, poplatník daň z příjmu neplatí (daňové přiznání však vyplnit a předložit musí). Sleva na poplatníka není ničím podmíněna a lze snadno spočítat, že při měsíčním výdělku 17.133 Kč vzniká daňová povinnost právě ve výši 2.570 Kč, což je dvanáctina slevy – z tohoto výdělku se tedy daň z příjmu neplatí.  

Další slevy z daně z příjmu

Vedle základní slevy může být pracovníkům přiznána i další sleva podle jejich aktuálního sociálního postavení. 

Sociální a zdravotní pojištění – kdo má povinnost platit

Za určitých okolností (při nízkých výdělcích) jsou DPČ a DPP od placení sociálního a zdravotního pojištění osvobozeny. To je sice pravda, ale POZOR!!! I když z titulu dohody povinnost platit zdravotní pojištění neplyne, obecně stále platí! Zdravotní pojištění musí platit každý, jako má každý nárok na zdravotní péči! Z povinnosti platit zdravotní pojištění jsou vyjmuti pouze tzv. státní pojištěnci (nezaopatřené děti, studenti, důchodci, lidé na mateřské nebo rodičovské dovolené, uchazeči o zaměstnání atp.). Za zaměstnance odvádí zdravotní pojištění zaměstnavatel, osoby bez zdanitelných příjmů (OBZP) platí minimální pojistné. To představuje 13,5 % z minimální mzdy, která se každoročně vyhlašuje. Pro rok 2024 je minimální mzda 18.900 Kč a minimální zdravotní pojištění představuje tedy částku 2.552 Kč měsíčně. Logicky tedy platí, že i když je pracovník na DPP nebo DPČ od placení zdravotního pojištění osvobozen, alespoň minimální pojistné zaplatit musí!!!

Dohodáři jsou rovněž povinně účastníky nemocenského pojištění, které se platí automaticky v rámci sociálního pojištění, tedy od měsíčních výdělků 4.000 Kč (u DPČ), respektive 10.500 Kč (u DPP).  Při nižších výdělcích není pracovník účastníkem nemocenského pojištění a nemá tedy ani nárok na nemocenské dávky, které se účastníkům nemocenského pojištění vyplácejí v případech, kdy ztratí příjem z důvodu nemoci, úrazu, karantény, těhotenství, mateřství, péče o dítě atp.

Sociální a zdravotní pojištění u DPP a DPČ

Povinnost platit zdravotní pojištění ve výši 4,5 % a sociální pojištění ve výši 6,5 % z hrubého výdělku vzniká u DPČ v případě, že měsíční příjem dosáhne 4.000 Kč a více. Při nižším příjmu je pracovník na DPČ od těchto poplatků osvobozen.

Pracovník na DPP je povinen platit sociální a zdravotní pojištění v případě, že jeho měsíční příjem převýší částku 10.000 Kč. V obou případech pak platí zaměstnavatel dalších 9 % zdravotního a 24,8 % sociálního pojištění (včetně nemocenského a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti).

Od 1. 7. 2024 jsou pro DPP stanoveny dva nové limity. Sociální a zdravotní pojištění se platí od výdělku

–          10.500 Kč měsíčně pro jednu DPP

–          17.500 Kč měsíčně pro součet všech DPP jednoho pracovníka

Pokud je příjem vyšší než 10.000 Kč (případně 10.500 Kč) a nižší než minimální mzda (18.900 Kč), a pokud pracovník není státním pojištěncem, vzniká povinnost doplatit zdravotní pojištění ve výši 13,5 % z rozdílu mezi jeho mzdou a mzdou minimální.    

Podmínky práce na DPP a DPČ v roce 2024

Dohodáři mají od počátku roku 2024 nárok na placenou dovolenou, pokud odpracují alespoň 80 hodin v období 4 po sobě jdoucích týdnů. Nevyčerpanou dovolenou musí zaměstnavatel proplatit. Odměna za práci na dohodu (pozor – není to ani mzda, ani plat) by měla být v zásadě stejná, jako u kmenových zaměstnanců za stejnou nebo obdobnou práci (rozdíly mohou být odůvodněny léty praxe, zkušenostmi atp.). Zaměstnavatel je povinen poskytnout “dohodářům” písemný rozvrh směn alespoň 3 dny předem a volno v případě překážek v práci. Toto volno se neproplácí, dohodářům však náleží stejné náhrady za práci konanou ve svátek, v noci, ve ztíženém pracovním prostředí a o víkendu, jako běžným zaměstnancům. Za obdobných podmínek mají též právo na náhradní volno. Pokud jde o práci přesčas, na DPČ ani na DPP nelze pracovat přesčas, takže nevzniká ani nárok na tento příplatek. Délka pracovní směny nesmí u dohodářů přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích – tedy opět stejně, jako v běžném pracovním poměru.

Zájem o DPP a DPČ

Statistika pracovního trhu ukazuje, že alespoň nějaký příjem z ekonomické činnosti má něco přes 5 milionu lidí. Z toho zaměstnanci a podnikatelé včetně pomáhajících představují 83 % (kolem 4,6 milionu osob). Další osoby mají příjmy z pronájmů, z kapitálu, opatřují si příležitostné příjmy atp. Dohodáři zaujímají na pracovním trhu poměrně významné postavení, přičemž stoupá spíš obliba DPČ. Podívejme se na základní statistiku vývoje:

Zdroj: EM

Při hledání přivýdělků a jednodušších pracovně-právních vztahů nelze opomenout ještě tyto možnosti:

Příležitostný příjem

Kromě DPP a DPČ je možné si přivydělat i formou tzv. příležitostného příjmu, který – pokud nepřesáhne za rok 30.000 Kč se nemusí ani hlásit, nezdaňuje se a neplatí se z něj sociální a zdravotní pojištění. Musí se však jednat o činnost, při které není v úmyslu ji opakovat, příjem musí být skutečně jen příležitostný. Jako příklad se většinou uvádí výnos z prodeje opotřebených věcí na bleším trhu.

Souběh HPP a DPP, DPČ

Zaměstnanec v hlavním pracovním poměru může se zaměstnavatelem uzavřít též DPP či DPČ, případně i další HPP, ale musí to být zásadně na jinou práci. Přípustné je také uzavřít DPP nebo DPČ s jiným zaměstnavatelem, ale v tom případě jen s jeho souhlasem. Daňové slevy se ovšem uplatňují vždy jen u jednoho zaměstnavatele.

Není rovněž neobvyklé, že zaměstnanec uzavřel se svým zaměstnavatelem vedle HPP i DPP a po vyčerpání 300 hodin v daném roce uzavře ještě DPČ, což mu umožní vykonávat pracovní činnost dalších 20 hodin týdně. Limity pracovního úvazku se v takovém případě nesčítají.

Agenturní pracovníci

Firmám, které hledají flexibilní pracovní síly, schopné rychle nastoupit do práce a také pohotově ukončit působení ve firmě, využívají agentury práce. To jsou soukromé subjekty, které zaměstnávají lidi různých profesí. Vztah mezi agenturou a zaměstnancem je většinou založen pracovní smlouvou nebo DPČ. Agentura pak „pronajímá“ tyto své zaměstnance uživatelům. Vše je do jisté míry regulované, to znamená, že agentura musí mít ke své činnosti povolení od ministerstva práce a sociálních věcí a v celém trojstranném vztahu mezi zaměstnancem, agenturou a uživatelem musejí být dodrženy principy zákoníku práce. Patří sem zejména zásada, že agenturní pracovníci musejí mít stejné podmínky – včetně mzdových – jako stálí zaměstnanci uživatele. V praxi to znamená, že náklady na tuto pracovní sílu jsou vyšší, ale uživatel nemá v případě omezování nebo naopak rozšiřování výroby problém s propouštěním či náborem. Agentura také zařídí veškerou administrativu včetně plnění daňových a odvodových povinností. Zaměstnání přes agenturu využívá v ČR v současné době kolem 270 tisíc osob, z toho

·         občané ČR – 135 tisíc osob,

·         občané zemí EU – 47 tisíc osob,

·         občané ostatních zemí – 88 tisíc osob.

„Švarcsystém“

Ve snaze obejít zákoník práce a zjednodušit agendu kolem zaměstnanců, začaly některé společnosti již v roce 1990 zajišťovat pracovníky tak, že je najímaly jako živnostníky. To sice v principu možné je, ale živnostník by neměl pro dodavatele dělat práce trvalého charakteru, které se jinak provádějí v pracovním poměru. Později se tento postup stal známým jako tzv. „švarcsystém“, podle podnikatele Miroslava Švarce, který jej využíval. V tomto uspořádání nemá zaměstnavatel vůči pracovníkům žádné další povinnosti podle zákoníku práce, neodvádí za ně sociální a zdravotní pojištění ani daň ze mzdy, pouze jim proplatí fakturu, kterou od nich obdrží. V porovnání s pracovním poměrem to bylo daňově výhodné. Teprve postupně těmto účelovým živnostníkům docházelo, že nemají některé sociální jistoty s ohledem na délku pracovní doby, úrazy, nemoci či dovolené a že to následně pocítí na nemocenské či na starobním důchodu. Od roku 1994 je „švarcsystém“ považován za daňový únik se všemi z toho plynoucími důsledky.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla