O obnově řízení bude rozhodovat jiný soudce

Podle Spolku Šalamoun ze stovek žádostí o obnovu je úspěšná pouze v jednotkách případů. Nadále by tedy měl jiný soudce rozhodovat jak o žádosti, tak v následném řízení.
Podstatou obnovy řízení je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních, na kterých je původní rozhodnutí založeno v případech, kdy příčiny nedostatků vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí. Obecným účelem tohoto mimořádného opravného prostředku tedy je, aby zjištěný skutkový stav byl v souladu se zásadou materiální pravdy dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, konstatuje se ve stanovisku, jehož autorem je člen prezídia Tomáš Gřivna. „Domníváme se, že aby tento mimořádný opravný prostředek mohl efektivně naplňovat svůj smysl a účel, je nutné zajistit, aby na nově zjištěné skutečnosti bylo nahlíženo nejen zcela nestranným a nezávislým pohledem, ale i pohledem nezatíženým dřívějšími skutkovými zjištěními. Toho lze dosáhnout jen za situace, kdy o obnově řízení bude rozhodovat soudce (přísedící) případu neznalý, resp. ten, který se neúčastnil rozhodování v původním řízení.“
Stejná optika
Jak dále stanovisko uvádí, dosavadní úprava trestního řádu však nevylučuje, aby v obou fázích řízení o obnově rozhodoval opět stejný soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení. Přitom je zcela zřejmé, že tento soudce bude posuzovat nové skutečnosti v kontextu toho, jakou vypovídající hodnotu jim přisuzoval v původním řízení. Pokud by i nadále o obnově rozhodovat soudce (přísedící), který ve věci již jednou rozhodoval a nabyl vnitřní přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí, jen stěží toto přesvědčení dokážou zvrátit nové skutečnosti. Soudce (přísedící) bude na nové skutečnosti opět nahlížet optikou toho, jakým způsobem dříve hodnotil jednotlivě i v souhrnu získané informace o dokazované skutečnosti.
Odlišným případem pak mohou být situace kdy soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení, nebude motivován změnit své původní rozhodnutí, protože by implicitně přiznával, že se v původním řízení mohl ohledně některých zjištěných skutečností mýlit. „Navíc je samozřejmé, že pokud soudce v obnoveném řízení vydá na podkladě nových skutečností diametrálně odlišné rozhodnutí, vzbudí to oprávněný zájem u laické veřejnosti – ta nebude šetřit kritikou jeho osoby především za situace, kdy se soudce rozhodne zprostit viny odsouzeného, který si již několik let vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody. Za stejně podstatné považujeme také to, že v řízeních, které se táhnou několik let a jejichž spis čítá několik desítek tisíc listů, podaný návrh na obnovu řízení může v soudci (přísedícím) již od počátku vyvolat negativní postoj nejen k celé věci, ale také k tomu, kdo obnovu řízení navrhl,“, vypočítává Gřivna další úskalí dnešní úpravy. Takový přístup v konečném důsledku omezuje cíl trestního řízení, tedy zjištění materiální pravdy.
Skutečnosti či důkazy, které by mohly odůvodnit změnu původního rozhodnutí, jsou podle Gřivny shledávány v soudní praxi jen zcela výjimečně, a jen v případech, kde je zcela evidentní, že původní rozhodnutí nemůže obstát. Zpravidla je tomu tak v případech důkazu vyvracejícího jednoznačně vinu odsouzeného (např. v případech, kdy nově analyzovaný vzorek DNA vylučuje odsouzeného jako pachatele), kde prostor pro opačnou úvahu soudu ohledně viny je minimální. Naopak tam, kde nový důkaz (skutečnost) vnáší „pouze” určitou pochybnost o vině odsouzeného, a kde je širší prostor pro hodnocení nového důkazu (skutečnosti) v souhrnu dalších důkazů, hraje významnou roli právě hodnotitel, tedy soud (přísedící), který ve věci rozhoduje. „Je zcela zřejmé, že výše uvedené skutečnosti nestranný pohled na projednávanou věc ovlivňují. Unie obhájců tedy vítá, že byly vyslyšeny hlasy odborné veřejnosti a došlo ke kýžené změně, která se nijak nedotkla základních zásad trestního řízení a zároveň reflektuje skutečnost, že při zachování současného stavu nemůže nikdy dojít ke zcela nestrannému a objektivnímu posouzení věci.“
Minimální úprava
Z těchto důvodů Unie obhájců podporovala jako minimum nutného návrh poslankyně Válkové, aby v řízení o obnově řízení a v řízení po povolení obnovy byl vyloučen soudce (přísedící), který ve věci rozhodoval v původním řízení. Jedině za těchto podmínek bude podle ní věc posouzena bez ovlivnění náhledem na již opatřené a provedené důkazy a z nich učiněné skutkové závěry sloužící jako podklad pro rozhodnutí, protože soudce (přísedící) k celé věci bude přistupovat bez svého vnitřního přesvědčení o správnosti svého předchozího rozhodnutí. Soudce (přísedící) na původním řízení nezúčastněný může nezatíženě a kriticky přistoupit k posuzování a celkovému hodnocení získaných důkazů v souvislosti s novými skutečnostmi než osoba, která sama důkazy již jednou hodnotila. Unie obhájců je zároveň přesvědčena, že optimálním řešením je, aby v obou fázích rozhodoval soud odlišný od soudu, který ve věci rozhodoval v původním řízení, čímž se do značné míry eliminuje existence kolegiálních vazeb mezi soudci téhož soudu, což je markantní zejména u soudů s nízkým počtem trestních soudců. To poskytne obviněnému maximální záruku toho, že jeho věc bude posouzena spravedlivě a v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Realizovat dané řešení je možné výběrem z několika variant: v řízení bude rozhodovat vyšší článek soudu než ten, který ve věci rozhodoval v původním řízení, případně svěřit agendu řízení o obnově do kompetencí Nejvyššího soudu, dojde ke změně místní příslušnosti, kdy bude v řízení rozhodovat věcně příslušný soud, ale rozhodnutí bude na soudu nacházejícím se v jiném okrese či kraji. Výše zmíněné možnosti byly současně obsahem Východisek a principů nového trestního řádu, které vláda vzala na vědomí, a ve kterých se uvádělo, že by příslušným k rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy měl být tzv. odvolací soud, tedy soud, který ve věci samé rozhodoval ve druhém stupni. „
UO se zároveň domnívá, že jí navržené řešení je zcela v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, neboť v první fázi rozhodování o samotné obnově řízení není uplatňován revizní princip a dochází tak pouze k posuzování navrhovatelem uváděných důvodů, zda na základě jeho návrhu jsou zde podmínky pro povolení obnovy řízení. V řízení po povolení obnovy by rozhodující soudce (přísedící) měl sám činit ve věci vše proto, aby případným průtahům zabránil. Mnohé námitky zaznívají v tom směru, že seznámení se spisem bude pro nového soudce (přísedícího) časově náročnější. Je nutné si položit zásadní otázku, zda pouhé urychlení řízení ve věci, kde již existuje pravomocné rozhodnutí, má převážit nad posouzením věci jiným soudcem (přísedícím), který není zatížen svým předchozím vnitřním přesvědčením. „Unie obhájců tak závěrem shrnuje, že současná situace, kdy o věci může rozhodovat stejný soudce (přísedící), je s ohledem na uvedené skutečnosti již dále neakceptovatelná a změna současné úpravy trestního řádu byla v tomto ohledu nezbytná. Vyčkávat se změnou na mnoho let slibovaný nový trestní řád nelze.
Podle Václava Peričeviče ze Spolku Šalamoun se jedná o zcela zásadní změnu trestního řadu od roku 1961, s tím, že Česká republika byla poslední země v Evropě, kde o obnově řízení rozhodoval soudce-senát, který věc posuzoval v původním řízení. Z toho důvodu institut obnovy řízení v podstatě nefungoval, protože byl založen na tom, že by soudce-senát musel přiznat své pochybení právě v původním řízení. „Spolek Šalamoun řadu dlouhých let, zákonodárcům, ministrům, legislativní radě vlády, atd. vysvětloval a apeloval, že České republika je poslední země v Evropě, možná i v civilizovaném světě, kde o obnově řízení rozhoduje soudce-senát, který věc posuzoval v původním řízení. Legislativně inicioval i tzv. slovenskou variantu § 397 odst. 2 trestného poriadku Slovenské republiky, který má obdobnou úpravu jako přijatý návrh poslankyně Válkové.“
Přijatý návrh, pokračuje Peričevič, mění dosud zažitou praxi, kde o obnově řízení rozhodoval soudce-senát, který věc posuzoval v původním řízení. Poukazuje přitom na to, že Spolek Šalamoun monitoruje řadu obnov řízení a to nejen v mediálně známém případu Petra Kramného, ale i řady dalších, přičemž k povolení obnovy dochází pouze v jednotkách případů oproti stovkám podaných žádostí.
Stejně jako v případě UO, Spolek Šalamoun upozorňuje, že optimální úprava by měla z obnovy řízení vyloučit nejenom konkrétní soudce, kteří rozhodovali v původním řízení, ale i daný soud. „Novela trestního řádu v rámci obnovy řízení je skutečně velký krok kupředu. Česká republika byla poslední země v Evropě, kde obnovu řízení posuzoval soudce – senát, který věc posuzoval v původním řízení. V další fázi se chceme zaměřit, aby byl dále vyloučen nejen soudce – senát, ale celý soud, který věc posuzoval v původním řízení, protože zejména u menších soudů může vzniknout potencionální riziko falešné kolegiality u soudců trestních soudů ve stejné budově.“
Foto: pixabay.com