Novodobí kolchozníci dělají z našich polí čerpací stanice biopaliv

Trpí příroda, trpí zemědělci, trpí lidé, pro které se brzy může stát vysokým komfortem to, že otočí kohoutkem a poteče voda.

Letošní léto sice může být extrémem, který snad již v tuto chvíli máme za sebou, ale zároveň to může být také varování a zdvižený prst, že na podobný trend se musíme v budoucnosti připravit a že nedostatek vody bude to, s čím se budeme potýkat každé léto.

Stojíme tak před vážným problémem a jak poslouchám debaty kolem, jen málokdo ví, co skutečně s tím. Až tragikomicky přitom na mne působí, když se při zahájení tradiční výstavy Země živitelka celá debata o suchu na jedné straně zužuje na nutnost vyplatit zemědělcům až tři miliardy korun odškodnění a na straně druhé vidím, jak se dodavatelé zemědělské techniky předhání v prezentaci ještě větších mnohatunových traktorů a kombajnů na ještě větší zemědělské lány plné řepky či kukuřice.
Vždyť obojí je přece docela zvrácená představa. České zemědělství se v poslední době vydalo cestou obřích kolchozníků. Vznikají čím dál větší pole, která jsou obdělávána čím dál těžší a větší technikou. Hlavním kritériem je momentální objem zemědělské produkce, na dlouhodobou ochranu půdy se již zcela zapomnělo. Vysazují se obří lány kukuřice nebo řepky a nikdo si v tu chvíli neláme hlavu, jestli ještě za 3 nebo 5 let bude dané pole schopné cokoliv produkovat, anebo co se stane v okamžiku, kdy přijde prudká letní bouřka, která pak z polí často spláchne úplně vše.
Malí farmáři, kteří by měli dlouhodobý vztah k půdě, takřka zcela vymizeli. Zůstali jen ti, kteří se někde v ústraní a při složitých, často až neúnosných legislativních překážkách, snaží o poctivé tradiční farmaření a svoje řemeslo dělají spíš z lásky k přírodě a stylu života.
Pro ostatní nezůstalo místo. Byli postupně vytlačeni konkurencí, skoupeni obřími kolchozníky, případně zdecimováni státní dotační politikou, která má sice v nadpisu podpora malých zemědělců, ale pod touto nálepkou se skrývá opět jen finanční intervence velkým a zavedeným agropodnikům.
A právě v této nešťastné zemědělské politice můžeme hledat i jednu z důležitých příčin dnešních problémů se suchem. Vždyť už naši dědové dobře znali jednoduché triky, jak pomáhat zadržet vodu v krajině a jak nedovolit letním bouřkám, aby napáchaly škody. Menší a správně obhospodařovaná pole, časté remízky a další prvky byly po staletí osvědčenými metodami, které moc nestály a přitom byly skutečně funkční.
Takže pokud opravdu chceme něco začít dělat s ochranou vody u nás, měli bychom vážně přemýšlet o nutných změnách v konceptu českého zemědělství. Naše pole nemohou být čerpací stanicí biopaliv, ale měla by se vrátit ke své tradiční a původní funkci. A to včetně schopnosti udržovat vodu v krajině.
Zde bychom měli začít. A teprve pak můžeme vymýšlet mediálně vděčné projekty, jako je Dešťovka, které však v konečném důsledku budou jen dalším dotačním penězovodem a rozhodně nepomohou ozdravit naši krajinu.

Ivo Valenta, senátor