V současné chvíli je již jasné, že systém oddlužování fyzických osob dozná změn.
I když je v ústavněprávním výboru momentálně více než třicet připomínek a zatím není jasné, které z nich projdou, dovolím si jen pár poznámek k některým navrhovaným novinkám, a to zvláště s ohledem na každodenní praxi.
V České republice jsou bezesporu stovky tisíc lidí, u kterých má smysl uvažovat, zda jim neumožnit snížení laťky pro vstup do oddlužení. Je také jasné, že řadu let byl systém nastaven tak, že umožňoval vznik dluhové pasti a řada lidí se v této situaci ocitla ne zcela vlastní vinou. Je však potřeba vnímat, že při vzniku insolvenčního zákona účinného od 1. ledna 2008 fungovala odborná komise, která se zabývala aspekty a dopady zamýšlené úpravy. Taková praxe mi zde momentálně chybí, navíc když současné navrhované změny jdou často proti sobě. Proto je potřeba o jejich dopadech široce debatovat.
Akreditační novela zavedla povinnost nechat si sepsat insolvenční návrh u některé z akreditovaných společností (které nedostávají za sepsání návrhu od dlužníka zaplaceno), případně u osob s právnickým vzděláním (ty dostávají za sepsání návrhu 4 tisíce korun, v případě oddlužení manželů pak 6 tisíc korun). Je potřeba říci, že akreditované osoby jsou v současnosti často obsazeny na několik týdnů, ne-li měsíců dopředu, a osobám s právnickým vzděláním se do sepisování návrhů moc nechce. Odměna totiž neodpovídá vynaložené práci, ani významným sankcím, které hrozí v případě pochybení.
Jednou z diskutovaných možností změny takového stavu – kromě logického kroku zvýšení odměny – je vynechání povinnosti dlužníka předkládat seznam závazků. To by mohlo skutečně ušetřit čas i práci, a sepsání návrhu na oddlužení by tak bylo jednodušší.
Na druhou stranu může dlužníkovi takový způsob hned ve dvou místech procesu přitížit. Jednak je toto sepsání závazků potřebné pro stanovení výše celkového dluhu, a dále tyto informace slouží insolvenčnímu správci jako podklady pro další práci. Pozná tak kde, případně kolik již bylo uhrazeno, jaká byla původní smlouva apod. Navíc se v současnosti již pravidelně objevují zahraniční dlužníci, které soud vyzývá. A pokud by neexistoval seznam závazků, soud by ani nevěděl, že je vyzvat má.
Dalším problémem je samotná výše nezajištěných závazků, která má být limitem pro vstup do oddlužení. Jen pro připomínku: nyní je dlužník povinen uhradit alespoň 30 procent dluhů během 60 měsíců, ale není stanoven žádný horní limit pro vstup do oddlužení. Současné návrhy obsahují nastavení limitu na 2,2 milionu (resp. návrh hovoří o tisícinásobku životního minima) a některé návrhy jsou dokonce ještě přísnější (objevil se návrh limitu na hranici 1,1 milionu korun). Je potřeba vnímat, že zejména ta nižší hranice by vzala možnost oddlužení valné většině dlužníků, kteří své dluhy po delší dobu neřešili.
Za šťastný rozhodně nepovažuji návrh, který by zkoumání splnění podmínek pro oddlužení nechával v případě nesplnění třicetiprocentní hranice v konečné fázi oddlužení na soudci. Dlužníkovi by tak scházela právní jistota a hlavně by tato agenda v celé řadě případů zaměstnávala (mnohdy zbytečně) soudy. Mělo by proto být jasně stanoveno, za jakých podmínek bude dlužník oddlužen, a případně by měl být zaveden alespoň demonstrativní výčet objektivně doložitelných polehčujících okolností pro snížení hranice.
I tak pro mě zůstává otázkou, zda je snížení hranice skutečně dobrým řešením a zda by nebylo řešením např. seškrtání některého druhu příslušenství nad určitou výši apod.
Vraťme se ale na začátek. Ocitnout se v dluhové pasti bylo v minulých letech až příliš snadné i v případech, které by rozhodně takto končit neměly a nemusely. Proto za nejdůležitější stále považuji legislativu, která nastaví řešení odpovídající rozsahu problému. Počet lidí s více exekucemi v ČR je alarmující a dostat se do situace, kdy dlužníkovi hrozí ztráta bytu kvůli zapomenuté a nezaplacené složence, je absurdní.
Tomáš Valášek, výkonný ředitel Insolvence 2008